Město Police nad Metují
Police nad Metují

Povídání o polickém náměstí

Ne, nebudeme psát o budovách, stojících okolo prostranství náměstí v Polici nad Metují. To by byla velice dlouhá a dlouhá historie, která by vydala na několikaletý seriál – prozatím bohatě postačí, když si povíme o pouhém jeho prostranství, o historii objektů, které na něm stály a stojí, i o některých událostech, které se zde kdysi odehrály.

Porovnáme-li poměrně velkou rozlohu polického náměstí s vlastní rozlohou středověkého městečka Police, které mělo kolem roku 1550 pouhých 138 domů, můžeme se oprávněně domnívat, že břevnovští benediktinští lokátoři měli se založenou osadou Policí asi dalekosáhlejší plány. Zpočátku zřejmě předpokládali, že se stane politickým a hospodářským střediskem celého „polického újezdu“, který břevnovský klášter získal darem od panovníka krále Přemysla Otakara I. někdy začátkem třináctého století. Jakmile však břevnovské opatství nabylo jistoty, že se i území na druhé straně pohoří Stěny – Broumovsko - stalo definitivně jeho legálním majetkem, založilo zde roku 1322 své nové proboštství a hospodářsko-správní centrum svého východočeského dominia během času přeneslo do Broumova. Završilo se to nakonec rokem 1419, kdy opat Mikuláš uprchl před husitskými loupežníky s velkou částí konventu z Břevnova právě do Broumova (benediktinský klášter v Břevnově byl 22. 5. 1420 Tábority a Pražany zpustošen a vypálen, několik starších mnichů, kteří tam zůstali, byli zajati a dva z nich na Hradčanech 6. 6. 1420 upáleni). Opat Mikuláš se začíná titulovat jako „opat břevnovský na Broumově“ (»Břevnoviensis in Brauna«) a broumovský klášter (ve skutečnosti opevněný hrad, na kterém si později vylámali zuby i husité) se stal na velmi dlouhé období střediskem celé české benediktinské provincie. Polické proboštství pak ztratilo podstatně na svém významu a spolu s ním i přilehlé městečko. Stalo se přirozeným centrem menšího a chudšího panství polického, národnostně českého na rozdíl od panství broumovského, kde převažovali němečtí kolonisté.

Intenzivnější stavební rozvoj městečka se započal s největší pravděpodobností až po přenesení týdenních trhů z vesnice Provodova (rovněž v majetku benediktinů) do Police roku 1253, na základě známé listiny krále Přemysla Otakara II. Pravidelné týdenní středeční trhy se zde odbývaly po dlouhá staletí – prakticky až do poloviny 20. století, kdy nakonec zanikly. K týdenním trhům přibyly roku 1502, na základě svolení krále Vladislava II. dva trhy výroční (jarmarky) na které byli připuštěni i obchodníci cizí – na sv. Prokopa (4. července) a na sv. Linharta (6. listopadu); roku 1681 byl císařem Leopoldem I. povolen jarmark třetí (osmý den po neděli Jubilate, tj. třetí neděli po Velikonocích), kdy se mohlo obchodovat i s koňmi a s dobytkem, a konečně roku 1876 město obdrželo i výroční trh čtvrtý (v pondělí po svátku Jména Ježíše, který připadá na první neděli po Novém roce). Trhy se konaly v těžišti městečka, na náměstí, které sloužilo jako centrum hospodářského ruchu; tam ústily nejdůležitější ulice, spojující rohy náměstí a řady právovárečných domů kolem náměstí zřejmě tvořily po určitou prvotní dobu veškerou zástavbu městečka.

Uprostřed „rynku“ – tržiště se pak logicky situovaly budovy, důležité pro samosprávu a hospodářský chod městečka. Byla to zejména budova radnice („rathaus“), která se zde poprvé připomíná roku 1535 v souvislosti s velkým požárem, kdy rovněž vyhořela, ale byla znovu obnovena a po stavbě budovy nové radnice (dnešního domu čp. 77) roku 1594 ještě posloužila jako městské vězení až do roku 1617, kdy stavení (určitě jen dřevěné) stojící uprostřed náměstí při velkém požáru městečka definitivně shořelo a nebylo již více obnoveno. Hned vedle budovy radnice stával od nepaměti také dřevěný městský pivovar (při očíslování domů roku 1771 dostal popisné číslo 170), který rovněž několikrát vyhořel, ale z polického náměstí byl odstraněn až roku 1818 (21. září) na důrazné doporučení krajského hejtmana Antonína Ledvinky z Adlerfelsu, který tehdejšímu purkmistrovi Františku Švorčíkovi naznačil, aby tato „koptárna“, jak ji nazval, pro lepší vzhled z náměstí zmizela. Vedle pivovaru stávala rovněž obecní sladovna, která se zde připomíná poprvé roku 1580 a která se přestěhovala na své nové místo u radešovského mostu přes Ledhujku, hned vedle městského mlýna, roku 1724. Nedaleko původní sladovny stály na náměstí také masné krámy, kterých bývalo deset a ze kterých řezníci platili klášterní vrchnosti nájem 6 grošů a jako naturálii jeden kámen (asi 10 kg) loje – asi na svíčky. Tyto masné krámy zde stály nepřetržitě až do roku 1706, kdy se opat Otmar pohoršil, že řeznické boudy netvořily příliš vhodnou kulisu jinak pěkné slavnosti Božího těla, a nebudeme jistě daleko od skutečnosti, když usoudíme, že to byl i nevábný smrad, linoucí se z těchto bud. Byly tedy přeloženy na zahradu domu Jiřího Vondráčka (v čp. 91), a po dvaceti letech, roku 1727, dal týž opat postavit na náklad konventu masné krámy nové v Kostelní ulici. Postavily se na místě chlévů za domy Alžběty Králové (čp. 100) a Václava Jony (čp. 101) a roku 1764 je koupili od vrchnosti poličtí řezníci za 100 dukátů. Od kdy a kde stál na náměstí městský pranýř (z něm. Pranger) nevíme, dozvídáme se o něm až roku 1787, kdy, jak zapsal kronikář Jan Lege, že „dle nejvyššího nařízení všechny šibenice, pranýře, trdlice a jiné hanebné nástroje, též také tak zvané klece, v kterých kurvy stát musely na odivu, taktéž koš pro pekaře a vesměs takové nástroje byly kasírované.“ Kamenný pranýř (původně asi dřevěný) byl tehdy z náměstí odstraněn na základě dřívějšího nařízení císaře Josefa II. a odvezen do městské sladovny (čp. 196 v Nádražní ulici – zbourána roku 2000), kde vhodně posloužil jako pilíř uprostřed humna; od roku 1840 pak byl umístěn „pod žlábkem, co voda od mlýna do sladovny teče“. Pranýř byl prastarý kázeňský prostředek, určený pro trestání menších přestupků, kde bývali odsouzení delikventi za trest připoutáni nebo i přikováni a vystaveni po jistou dobu k veřejné hanbě a potupě – jako např. různí podvodníci nebo nevěstky.
 

 

Významné zařízení na náměstí byla kašna (z něm. Kasten), nádrž vody pro obecnou potřebu. Jako důležitý vodní zdroj stála uprostřed náměstí, hned vedle pivovaru, který byl ostatně na dostatečném množství vody zcela závislý, ale sloužila i ostatním obyvatelům rynku a jejich dobytku, kteří jinak museli chodit pro vodu až do potoka Ledhujky. Poprvé se o kašně sice dozvídáme až roku 1575, ale byla nepochybně mnohem starší. Voda do ní byla vedena dřevěným potrubím z poměrně velké vzdálenosti – až od městské lázně na Babí (dnešní čp. 32, ulice Na prádle), kde byla odbočka z náhonu na klášterní mlýn. Dokládá to i smlouva, kterou sepsali purkmistr Mikuláš Menšík a konšelé města s lazebníkem Šimonem Stiftem roku 1634. Tam je uvedeno, že „poněvadž trouby vodní zkrz tu lázeň předešle kladeny byly, a voda z potoka co zkrz lázeň do kašny teče vedená byla, takž jak zápis předešlý na to ukazuje, protož kdyby takové trouby budoucí klásti a obnoviti chtěli, nemá on jim k tomu povolení lazebník v tom překážky činiti, ale poslušně povoliti“… Kašna bývala z počátku jen prosté účelové zařízení, nádrž sbitá pouze z dřevěných fošen a na zimu obvykle obložena hnojem, aby nezamrzala. Zaznamenávají to dávné městské účty, kde se dozvídáme, že 17. června roku 1780 byla postavena kašna nová a za fošny a za práci bylo vydáno z obecní kasy celých 116 zlatých. Voda do ní byla vedena dřevěnými rourami od chalupy Tadeáše Kejdany; z kašny volně odtékala potůčkem přes celé náměstí. Když však z náměstí zmizela stará budova pivovaru, rozhodli představitelé města v čele s purkmistrem Františkem Švorčíkem, že se postaví kašna honosnější, kamenná. Kašnu jim zhotovil podle plánů dnes neznámého „vídeňského ingenieura“ zručný suchodolský kameník Filip Klemt; kolik za svou práci dostal zaplaceno nevíme, náklad na celou stavbu kašny však přišel na pěknou sumu 1.364 zlatých a 20 krejcarů konvenční měny – za to se tehdy dal koupit dům na náměstí. Kamenický mistr Filip Klemt byl synem šolce na Hutbergu (Honech) Jiřího Klemta a do Suchého Dolu se přiženil k ovdovělé Marii Ticháčkové ze suchodolské šolcovny roku 1807 a zde po několik let vykonával i rychtářský úřad. Z dalších jeho kamenických prací známe např. sochu sv. Jana Nepomuckého na okraji lesa „Kamení“ (z roku 1823, nedaleko hlavňovského rybníka) a pěkný kříž na suchodolské návsi, rovněž z roku 1823. Kašna sama je provedena z pískovce v empírovém slohu, na „klenutí leží a pod kašnou je průchod na dohlédnutí kohoutku a vyčištění trub“. Uprostřed nádrže je krychlový podstavec, na jehož vrcholu je feston, tj. ozdobná váza s květinovými girlandami. Na severní a jižní straně kašny jsou výtoky vody ústící ze lvích hlav, přičemž na jižní straně podstavce je vytesán letopočet 1818, což však zřejmě není datum dokončení díla, protože je známo, že kašna byla slavnostně uvedena do provozu až v sobotu 30. října roku 1819. Na západní straně podstavce je chronogram »Skrze DUChoD obeCní kDY postaWena seCti«, nad nápisem v girlandě ozdobný monogram autora, kameníka Klemta: »Od F. K.«. Na východní straně podstavce je německý nápis: »Es steigt empor und Fällt darnieder, so steigen wir und fallen wieder«, který v překladu znamená „Vzhůru stoupá a dolů padá, tak stoupáme my a opět padáme“. Kolem horní hrany krychlového podstavce je nápis latinský »Quod accipio reddo cuivis«, což značí: „Co přijímám, komukoliv vracím“. Autorem textů všech nápisů byl tehdejší městský písař – „kancelist“ Vincenc Mrnka, bývalý kantor, který se učitelství vzdal roku 1805 pro jakési neshody s tehdejším katechetou P. Innocencem Klimannem. Městský kancelista Vincenc Mrnka zemřel 2. dubna 1823, raněn mozkovou mrtvicí. K renovaci kašny došlo poprvé roku 1867, pak roku 1983 a naposledy roku 1999. Kašna byla dlouho napájena vodou od již zmíněného náhonu; ještě roku 1950 přestala téci v kašně voda a závada, přerušené potrubí, bylo nalezeno na dvoře čp. 26 v Tomkově ulici. Dnes je kašna napájena pomocí čerpadla vodou, která odtéká z vedlejšího artéského pramene „Julinky“. Ke kašně se pojí i jedna zajímavá historka. Roku 1885 si od kašny zařídil vodovodní potrubí do svého domu čp. 76 na náměstí výrobce kořalky Vilém Pelly, který vody určitě potřeboval hodně. Tehdy však podali proti neoprávněné stavbě vodovodu, pro porušení jejich vodního práva, stížnost mlynáři Antonín Pohl z Pekařského mlýna a Josef Beyer z Mezihorního mlýna. Celou malichernou při nakonec urovnalo 75 zlatých jednorázové náhrady. Vilém Pelly si nakonec zřídil svůj nový vodovod „v roce 1900 v měsíci říjnu ze studny na statku ledhujském přes park a přes potok Ledhujku do svého domu v městě a jeho laboratoře se železnými trubami“, jak zapsal Josef Brandejs.
 

 

Až do roku 1707 stál na náměstí sloup, dnes nazývaný „Selenderův“, postavený zde před začátkem třicetileté války roku 1617 za opata Wolfganga Selendera z Prošovic a stojící dnes před katolickým farním kostelem. Jak píše V. V. Tomek, „opat Otmar rozmnožil [v Polici] také pomníky zvláště postavením pěkné sochy Panny Marie Bolestné na rynku Polickém. Již roku 1706 byl k tomu povolán sochař z Prahy do Police, kterýž zhotoviv sochu žádanou nejspíš v Praze, roku potomního 1707 počal dne 11. srpna dělati sloup dva sáhy vysoký, na kterém měla býti postavena. Dne 2. září téhož roku je od superiora Prokopa Jaška posvěceno místo k tomu určené, a na něm dne 27. září sloup i se sochou vyzdvižen. Opat Otmar posvětil jej o rok později slavně dne 9. září 1708. Sloup postavený někdy opatem Wolfgangem na rynku na znamení vděčnosti k Polickým jest nejspíš toho času přeložen na místo před klášterním kostelem, kde posud stojí”… O Selenderově sloupu již bylo řečeno dost na jiném místě jindy (viz Polický měsíčník 10/2002).

Kdo však byl ten „sochař z Prahy“? V broumovském muzeu se nachází fotokopie dnes nezvěstného originálu – dokladu, psaného rukou sochaře Jana Brokoffa. Je to účet za zhotovení sloupu na broumovském náměstí a jej obklopujících soch (mimo sochu P. Marie, zhotovenou již dříve). V podrobném výčtu jednotlivých položek sochařské práce je také tato pasáž: „V Polici socha naší milé Paní 30 tolarů (…), podstavec stojí jako socha, požaduji ale jen 20 tolarů”. Sloup i socha byly tedy zhotoveny v Broumově (popř. v Polici) sochařem Janem Brokoffem (narozen ve Spišské Sobotě roku 1652, …1718), kdy mu tehdy pomáhal i jeho starší syn Michal Josef a samozřejmě řada neznámých pomocníků – kameníků jeho sochařské huti. Sloup s trpící Marií na sloupu vrcholícím korintskou hlavicí, Mater Dolorosou, zřejmě postavený na popud polického „Bratrstva sedmibolestné Matky Boží” je barokního slohu. Je vysoký 3,8 metru a spirálovitě ovinut listnatým větvovím, do něhož jsou vpleteny nástroje, kterými byl umučen Kristus. Na podstavci je vpředu ve věnci znak břevnovského konventu a opata, kolem nápis »O.A.B. 1707« což značí: Othmar, Abbas Břevnoviensis, tj. Otmar, opat břevnovský. Na východní straně je nápis : »O Maria, Swau Bolest a Sina tweho wtiskniž ni do Srdcze mého, dey nám zded spolu želeti, w nebi s Tebau se tiessiti«. Na severní straně je nápis německý, prakticky stejného významu jako předchozí český: »O Maria, Dein und Deines Sohnes Schmertzen Drucke tieff in Hertzen, Zur Gessellschaft hier im Leid dorten in der Himmels Freud«. „Je to prosba adresovaná Matce boží, podložena a podtržena motivem pašijových nástrojů na sloupu, aby vtisknutím bolesti své a synovy do lidských srdcí v nich vzbudila spolutrpitelský žal a uvedla je do své nebeské radosti.” Konečně na západní straně podstavce je chronogram: »Gloriae Matris Dolorosae statua erecta est« (= 1707), tj. „Socha vztyčena k slávě Matky bolestné”.

U mariánského sloupu se často konaly i náboženské slavnosti. První taková (o které víme) se konala již roku 1766, 13. července, nedlouho po návštěvě císaře Josefa II. v Broumově (3. 7. 1766). Na tento rok totiž připadla oslava stoletého výročí založení Mariánského bratrstva v Polici. „Péčí opata Fridricha jakožto rektora a Filipa Wolfa praesesa vykonána jest málo dní po odjezdu císaře způsobem skvělým a zbožným. Opat vyžádal ke dni slavnosti té plnomocné odpustky od papeže Klimenta XIII. K ustanovenému dni byla udělána slavnostní brána přede dveřmi kostela klášterního s obrazy, znaky a nápisy přiměřenými. Po kázáních německém ranním, které měl farář stárkovský, a českém, které držel děkan náchodský Antonín Fischer, sloužil opat velkou mši, mezi kterou podána svátost 3.500 přijímajících. Po obědě, při kterém bylo v prelatuře i v refektáři mnoho hostí z duchovenstva řeholního i světského v okolí, rovněž opat držel nešpory, a od nich vyšlo se s procesím k soše panny Marie na rynku, napřed školní mládež s korouhvičkami, potom mužští s jinými korouhvemi a se sochou sv. Benedikta a za nimi praeses s úředníky bratrstva. Následovalo sedm jinochů ustrojených za genie v bílém oděvu, nesouce štíty s vyobrazením sedmera radostí matky Boží; za nimi panny nesly sochu panny Marie, náležející bratrstvu, a opět šlo sedm jinochů se štíty sedmera bolestí Mariiných, potom hudebníci, mnichové všichni ve štolách a se svícemi, opat jakožto rektor bratrstva se svým ministranstvem, hosti a konečně ženské u velkém počtu a pořádku. Socha Matky Boží byla nákladem bratrstva všechna pěkně obnovena a opatřena novou korunou měděnou a v ohni pozlacenou, která stála samotna 40 zlatých. Po litaniích a kolektách, říkaných před ní, vrátilo se procesí do kostela, kdež zakončeno slavným „Te deum laudamus“… tolik V. V. Tomek.

Různých slavností a polních mší se konalo před mariánským sloupem mnoho: vzpomeňme např. svěcení sokolského praporu opatem Janem Rotterem 12. června roku 1870, což byla velkolepá událost, které předcházel průvod všech možných spolků s mnoha sokolskými hudbami, v čele se selským banderiem. Bylo zde i svěcení praporu „Dělnické vzdělávací jednoty Budislav“ 2. června 1889 či svěcení praporu „Spolku katolických tovaryšů Vlastimil“ 23. srpna 1908. K další renovaci sloupu došlo roku 1867, kdy byla koruna sochy znovu vyzlacena „štafírem“ Antonínem Pátým z Úpice, a odstraněna kamenná zahrádka, která byla kolem sloupu a která byla nahrazena čtyřmi sloupky, spojenými špičatými řetězy. Řetězy byly odstraněny roku 1910 a místo nich dán ozdobný kovový plot, zhotovený zámečníkem v Broumově. K další obnově došlo roku 1977 akademickým sochařem Františkem Bartošem z Hradce Králové, k poslední roku 2003, kdy jej renovoval akademický sochař Antonín Wagner ze Dvora Králové.

Poslední sakrální stavbou na náměstí byl kamenný kříž, stojící až do roku 1958 před radnicí, zhruba na místě dnešní informační mapy města. První, ještě dřevěný kříž, zde postavili jezuité roku 1766 nedaleko odtud, když Polici navštívili jako biskupští misionáři a podle svého obyčeje jej zde na památku misie postavili. „Farář tehdejší Kristian Horák vykázal mu místo u špitálu panského; ale jezuité proti vůli jeho, chtíce prý se zalíbiti více městu, dali v noci (10. září) vykopati dolík a postaviti v něm kříž na rynku před radnicí proti druhému domu v podsíni [dnes čp. 18]. Kněz Filip Wolf nazval to kouskem jezuitským”… Není divu, zdejší klášter podobné vizitace viděl nepříliš rád, protože byly praktickým důsledkem prohraného sporu břevnovského kláštera o exempci, na základě které opati na svých panstvích vykonávali téměř všechna biskupská práva v řízení duchovní správy. Dřevěný misijní kříž byl nahrazen kamenným 5. října roku 1790. Zhotovil jej kamenický mistr Josef Herden z Martínkovic u Broumova. Smlouva, sepsaná 22. března toho roku požadovala, aby kříž byl „z dobrého písčitého kamene”, 9 loket vysoký, na třech stranách s písmem, a aby s lomem, fůrou, zhotovením a postavením nepřišel víc než na 40 zlatých. Přišel však na víc, protože ostatní vedlejší výlohy (jaké však nevíme) se vyšplhaly na víc než 50 zlatých. Na trnoži kříže s ukřižovaným Kristem je v reliefu beránek nesoucí kříž, s nápisem »ECCE AGNUS DEI« („Ejhle beránek Boží”), ve spodním dříku podstavce je kartuš s nápisem: »CRVX Đ SOLABRER Đ DICra Đ InqVA Đ IESVS Đ nLVMphaVIT«, na horním podstavci nápis s chronogramem: »CRVX Đ ChrIstI Đ Dat Đ aVXILIVM Đ oratIa« (= 1790). Na levé straně horního podstavce je český nápis: »křIš LIDV WeřICIMV k VctenI postaWenI«, na pravé straně nápis německý, již velmi špatně čitelný, pravděpodobně s obdobným významem. Kříž byl roku 1820, poté co byl z náměstí odstraněn měšťanský pivovar, přenesen z prostranství před čp. 18 na své nové místo před radnicí a byl roku 1867 renovován a vyzlacen spolu s mariánským sloupem, rovněž byl ohrazen řetězy a roku 1910 zde byl rovněž instalován ozdobný kovový plot, stejný jako u sloupu P. Marie. Roku 1958 došlo podle návrhu městského stavitele Jaroslava Šlambory k parkové úpravě středu náměstí; z toho důvodu byl kříž, který komunistickým pohlavárům určitě kazil výhled z oken radnice na náměstí (či z prvomájové tribuny), v polovině října přemístěn ke kostelu a tam kamenickým mistrem Antonínem Herzogem znovu vztyčen. Je zde doposud. Měl vlastně obrovské štěstí, že nebyl zlikvidován jako nedaleká „Julinka”.

Roku 1905 rozhodla městská rada zřídit na náklad města na náměstí artéský vrt k dosažení pramene s kvalitní vodou (připomeňme, že skupinový gravitační vodovod s prameništěm na Boru ještě neexistoval a jeho stavba byla kolaudačně dokončena až roku 1930 – dnes dost nepředstavitelná situace!). Celá akce snad byla reflexe na velkou epidemii tyfu, která v Polici a v okolních vesnicích řádila koncem roku 1895 a kdy tehdy bylo mnoho závadných studní (byly velmi často na dvorech domů v sousedství chlévů) úředně zdravotní komisí uzavřeno. Vrt hluboký 70 metrů byl dokončen příštího roku a tehdejší starosta města, továrník Vilém Pelly, dal pak na svůj náklad (3.200 K) okolí pramene upravit a podstavec s oboustranným výtokem pramene ozdobit kovovou plastikou ženy. Studna byla na počest starosty a štědrého mecenáše, od kterého málokdo odešel s prázdnou, ozdobena dedikační tabulkou a nazvána „Pramenem Viléma Pellyho”. Sám Vilém Pelly si pak každé ráno chodil se džbánem pro vodu z pramene až do konce svého života. Litinová socha, nazývaná neznámo proč „Julinka”, zde stála až do roku 1958 jako vzácný doklad uměleckého slévárenství ze začátku 20. století (snad ze Salmovské slévárny v Blansku). V červnu roku 1958 došlo již k zmíněné parkové úpravě a vydláždění středu náměstí a socha s podstavcem i kruhové oplocení nakonec skončily ve šrotu. Byla to vítaná příležitost, aby zmizela viditelná připomínka na továrníka Pellyho a komunističtí dobrovolní likvidátoři přitom řádili tak zběsile, že jeden z nich při rozbíjení litinového oplocení přišel dokonce o oko. Celý pramen se nakonec dočkal úpravy ve formě jakéhosi alpina, obložen zkamenělými araukarity, dovezenými ze „zkamenělého lesa“ u Radvanic pod Jestřebími horami. V této podobě jej známe i v současnosti.

Událostí, které se odehrály na polickém náměstí, bylo bezpočet. První máj byl v Polici poprvé veřejně slaven roku 1905 a několik dělníků Pellyovy přádelny, kteří bez řádného ohlášení zaměstnavateli nenastoupili do práce, tehdy nedobrovolně ukončili svůj pracovní poměr. Nebudeme si však připomínat jednotlivé ročníky prvních májů, které se nakonec za komunistické čtyřicetiletky zvrhly v nedobrovolné, tzv. „existenční pochody“, a kdy neúčast na těchto oslavách (přísně kontrolovaná!) bývala důvodem k pracovním represím nebohých úředníčků. Přesto pár zajímavých událostí, které se na náměstí udály, vzpomeňme.

Tak například 20. srpna roku 1687 se na náměstí konala poprava. Tehdejší broumovský kat Christian Wachsmann (či Axmann?) zde sťal mečem Jana Motyku z Pěkova, za to, že se při hře v kuželky poněkud rozvášnil a svého spoluhráče, pěkovského souseda Jiříka Kejdanu ze vzteku zabil. „Zajímavému“ představení tehdy přihlíželo několik set domácích i přespolních čumilů a kata musel do Police přivézt ozbrojený doprovod, protože byly obavy, aby nebyl cestou přepaden, případně i zabit a poprava tak znemožněna. Připomeňme, že týž kat Wachsmann udělal jednu z posledních teček za potlačením selského povstání na broumovském a polickém panství roku 1680, kdy 29. srpna ukončil na popravišti život třem sedlákům ze Šonova. Popravy na polickém náměstí však asi příliš časté nebyly, většinou se exekuce konaly za městem na tzv. „Zákopanici“ (zahrabávali se zde i sebevrazi), kde stával výmluvný symbol práva - šibenice. Stavba jedné takové šibenice se na obecních pastvinách („drahách“) cestou k Bezděkovu připomíná roku 1583, kdy při její stavbě mlynáři „protrávili“ 40 grošů, podruhé roku 1684, kdy ji stavěli tesaři z celého panství, protože měla následovat poprava a stará šibenice „před mnoha lety sešla a nyní žádná není a nestojí“. Tehdy „tesaři jak z města, tak z vesnic byli svoláni a při tlučení na dva bubny, pořádné sekyry na ramenách majíce, z města k popravnímu místu mašírovali, za nimi městská mládež, ouřad, rychtář a pak ostatní lid šel s motykami, rejče a lopaty majíce, dřevo z obecního lesa bylo přivezeno, a nejprv ouřad, pak jeden po druhém dřeva se dotknout a do něho tnout musel sekyrou a pak se zde tesaři nechali při jejich práci, ostatní odešli do města. Postavena šibenice, kterou sousedi dnem i v noci hlídali.“ Jan Lege nám ve své kronice zaznamenal i zahájení popravy: „Ráno [tj. 31. 12.] byli ti deliquenti z vězení před dům radní přivedeni, kdež stůl přikrytý s kobercem stál, při kterém na jedné straně broumovský úředník stál s se zdejším úředníkem, na druhé straně městský rychtář se svým mečem a městský písař se vynacházel. Jak ty deliquenti předvedeni byli, byli od městského rychtáře tázáni, zdaliž ještě na tom stojí co se v examenech doznali a dobrovolně vyznali, kteří odpověděli – ano! Nato byla městskému rychtáři apelační sentence od úředníka k publicírování dána což se také od městského písaře stalo. Nato zlomil městský rychtář v ruce mající malou hůlku a vhodil na ty deliquenti. Nato začal šatlavský zvonit a kat broumovský šel s nimi svou cestu na popraviště a zachoval se jak to ortel sebou přináší.“ Připomeňme si při této příležitosti, že již od počátku 16. století byla hlavním a jediným představitelem hrdelní jurisdikce městská rada, skládající se z konšelů, jmenovaných vrchností. Při provádění výslechů se městská rada řídila právními předpisy („Práva městská Království českého“ vydaná roku 1579 Pavlem Kristiánem z Koldína, prohlášená roku 1580 apelačním soudem za závazná), dále vrchnostenskými instrukcemi, ale také vlastním uvážením, takže objektivita celého soudního řízení byla mnohdy značně pochybná. Důležitou roli hrál v hrdelním soudnictví rychtář, který v městečku konal policejní službu, zjišťoval a zajišťoval provinilce, odpovídal za jejich uvěznění a účastnil se výslechů. Kromě toho byl oprávněn sám soudit drobné žaloby, urážky na cti apod. Podřízeným rychtáře byl biřic, který zpravidla zastával i funkci rasa. Jeho úkolem bylo starat se o vězně, nasazovat jim pouta a trestat je mrskáním. Nejvzdělanějším činitelem městského soudnictví byl radní písař, který pravděpodobně aplikoval ustanovení městského práva na jednotlivé projednávané případy, přijímal a zapisoval svědectví a formuloval rozsudky. Nezbytným výkonným článkem hrdelní pravomoci byl kat, oprávněný provádět regulérní mučení (torturu) a exekuce. Police kata většinou neměla a obvykle si jej půjčovala případ od případu z Broumova nebo ze Stárkova. Zdá se ale, že v Polici těch poprav příliš mnoho asi nebylo, na rozdíl od Broumova, kde bylo v době od roku 1570 do roku 1625 popraveno 61 osob, a to 18 provazem, 18 mečem, 5 upálením a 5 lámáno kolem. Dokonce roku 1610, kdy byl odsouzen k oběšení jakýsi Tomáš Nestrkal, nenapravitelný zloděj koní, byl mu nakonec trest na hrdle odpuštěn a byl pouze vypovězen z panství.

Celkem nepatrná příčina zavinila velké následky, které se z větší části odehrály právě na náměstí. Poslyšte, co o tom vypráví kronikář Josef Brandejs: „v roce 1864 v měsíci červenci usnešeno bylo u obecního úřadu, aby do trhu přijíždějící tkalci s trakařem platili městu z jednoho trakaru 5 krejcarů poplatku [pozn.: od povozu 10 kr.] co příspěvek ku vydláždění náměstí. Tehdejší obecní strážník ustanoven byl, aby onen poplatek každé středy vybíral, což ale, když jej počal od tkalců vybírati, tu mnozí tkalci jiným platícím počali domlouvati a zbraňovati poplatek ten strážníkovi odváděti a zpečovali se i oni také platiti. Tehdejší obecní strážník Vojtěch Strauch statný člověk byl, a vysloužilý vojín po mnoho roků u vídeňské policie sloužil a tudíž v jeho službě dobře obeznalý a zkušený byl, nechtěje se hned odbýti nechati, ale tkalci podporováni jsouce plátenickými kupci a od nich navedení, aby se neopovažovali nic platiti, oni že se jich zastanou. Bylo to právě ve středu dne 13. července 1864 před početím trhu, když se scházeli a sjížděli tkalci do města a na náměstí, a tu při vybírání onoho poplatku jedni tkalci vrhli se na strážníka Strauchu a jiní zase vtrhli do krámu purkmistra v čp. 17 Františka Šolce a s hlukem láli, hrozili také pozdviženýma rukama na purkmistra, až Šolc, nechtěl-li by se něčeho horšího dočkati, byl nucen z krámu do svého domu uniknouti a se skrýti. Mezitím časem měl strážník Strauch co činiti a se brániti s tkadlcima [sic!] u čísla 76 na jižní straně rynku. Tu když tito viděli a slyšeli, že se u purkmistra nic nepořídilo, stával se lomoz a nepokoj i nepořádek větší a větší. Vymlouvání tkalcům neplatilo, žádné aby se ta věc zticha vyřídila, aby se posečkalo co purkmistr se s radou města o tom uradí, ani strážník, ani sám purkmistr že toto usnešení odvolati nemohou bez svolání městské rady a zastupitelstva města. Tkalci bouřili čím dál tím více, trh byl přerušen a právě ten den byl velmi četně navštíven. Křičíce nemotornými hlasy, »my Vám platit nebudem, a budem!, ale čím!« – hrozíce pěstí a obklopili tu dům purkmistra a povstalo z toho vzbouření hrozivé. Tu tehdejší c.k. okresní přednosta Josef Spengler viděl co se děje, vyslal c.k. četníky a finanční strážníky, aby zjednali pokoj a pořádek, a v počtu sedm mužů ozbrojených objevilo se i hnedle na náměstí a počali lid vybízeti k pořádku, ale vše marné bylo, tkalci byli velmi rozjitřený, takže se jeden z nich odvážil finančnímu strážníkovi sáhnouti po zbrani, až jemu i šavli také zlomil a tu nastala takřka válka tkalcovská, an velké množství lidu toho dne se sešlo, takže náměstí téměř naplněné lidmi bylo, obchodníci své krámy uzavírali obávajíce se před možným pleněním, neb se tkalci nechtěli ani těch ozbrojených se zbraní báti. Tu aby tomu konec nějaký učiněn byl, odvážil se sám c.k. okresní přednosta z kanceláře do náměstí jíti a tam, postaviv se na stolici, kdež byl četníky chráněn, jal se tu s přívětivou a velmi vlídnou řečí ku rozjitřenému zástupu mluviti: »Lidé co si žádáte, utište se a vysvětlete tu věc na úřadě, tu vaši stížnost přijďte do mé kanceláře mě přednésti a já Vás milerád vyslyším. Ta věc se dá k dobrému pořádku přivésti a nehoršete se více.« A pravil dále: »kdo z Vás co má oproti komu a čemu, vy přijďte ke mně nahoru do kanceláře a já Vás rád tam vyslyším a věc vyřídím, zdali co proti městu máte.« Tu nějaká část tkalců poněkud se ztišila, ale jiní zase hlasitě volali: »Hoďte toho chlapa dolů, co ten nám má tady v tom co poroučet a rozkazovat!« a opakovali tato slova, co v hrdle síly měli. A tu odebral se c.k. přednosta opět do svého kanceláře a množství tkalců hrnulo se za ním do okresního domu se stížností k slyšení, jenž myslili, že tam zvítězejí. Tam se nejdříve c.k. přednosta ptal na jména osob, který co k přednešení mají, a pak i proč a proti čemu kdo tak nadával. Přihlásilo se jich dvanácte k výslechu, které byli jednotlivě jeden po druhém vyslýcháni a protokoly napsány a od každého podpisem potvrzený, a tu když se vše vyšetřilo, pak poukázáni jsou deset z nich ku přelíčení do Hradce Králové a označeni jsou tito za zbůjníky a veřejné povstalce a rušitele pokoje u c.k. krajského soudu krajského, totiž: Antonín John z Bezděkova, Wácslav Bittnar z Machova, Franc Bittnar z Nízkosrbský, František Dostál ze Lhoty, Wácslav Zítka z Bělýho, Josef Borna z Bezděkova, František Seifert z Petrovic, Václav Foglar z Machova, Josef Kaválek z Rokytníka a František Plný z Bezděkova. Tento proces trval u vyšetřování celého půl roku, a potomej závěrečné přelíčení zkrze pět dnů po sobě běžících. Obžalovaní majíce svého tam obhájce, dr. advocata, u kterého orodoval královéhradecký též dr. lékař František Krunka, rodák bezděkovský, který jim též sebou ještě zprostředkovatelem u jejich obhájce s přímluvou, což je také sebou i moc peněz stálo. Z nich pak to odpykalo osm osob s vězením v Hradci Králové a sice: Antonín John z Bezděkova 2 měsíce, Josef Kaválek z Rokytníka 8 dnů, Wácslav Bittnar 14 dnů, Wácslav Zítka z Bělýho 1 měsíc, Josef Borna z Bezděkova 14 dnů, František Dostál ze Lhoty 14 dnů, František Seifert z Petrovic 14 dnů a František Plný z Bezděkova 14 dnů, tito všecky odpykali trest v krajském vězení v Hradci Králové. Vojtěch Strauch co obecní strážník po všech 5 dní musel u přelíčení svědkem státi. Jeho manželka také toho nepokojného dne velkých starostí doma poměla, nevěděla co vše se může s jejím manželem státi, byla ona právě co šestinedělka na lůžku upoutána a lidé ji zlé o muži zprávy dávali, že ji snad ani zdráv více domů nepřijde.“ Obecní policajt a místní holič Vojtěch Strauch, který bydlel v čp. 30 v Hořejší (Tomkově) ulici však všechno šťastně přežil a zemřel až v 75 letech, roku 1902. Hůře dopadli potrestaní tkalci, kterým ta „tkalcovská válka“ přišla hodně draho, protože cesty k soudu do Hradce a pak vězení znamenaly citelnou absenci jediného živitele často četné rodiny. Purkmistr a kupec s osadnickým zbožím František Šolc (v čp. 17 – dnes je zde knihkupectví), který byl posledním purkmistrem regulovaného magistrátu (od r. 1840) a prvním purkmistrem, zvoleným podle nového obecního zřízení (od r. 1850) a byl představeným obce po dlouhých 24 let, „po této affeře zřekl se více purkmistrovství“.

Veselejší události než popravě roku 1687 či strkanici v roce 1864 přihlíželi poličtí sousedé roku 1878. Jak nám zaznamenal přímý svědek této doposud nezvyklé události, kronikář Josef Brandejs: „zkoušel a ukazoval v hostinci U zeleného stromu (čp. 75) Josef Bernhard, syn tehdejšího Christiana Bernharda, hostinského téhož hostince co gymnaziální profesor první elektrické osvětlení náměstí polického z prvního poschodí okna elektrickou lampou dle soustavy Křižíkovy z Prahy zřízené a s uhelnou svíčkou od něho vynalezenou. Světlo bylo barvy jak při jasném ouplňku měsíce, jasné, ale bledé. Tato jedna svítilna osvětlovala celé náměstí až do ulic jako denní světlo. K tomuto provedení měl zapůjčený pární stroj od zámečníka Ferdinanda Hitschfelda, který postaven byl vzadu na dvoře hostince, odkudž byl osvětlovací elektrický stroj [pozn.: dynamo] hnaný a drát od téhož pak do domu oknem vedený ku svítilně na náměstí čelící. Police viděla roku 1878 první elektrické světlo od gymnaziálního profesora, rodáka polického…

Zdálo by se, že dnešní neutuchající obliba ohňostrojů a podobných jiných světelných a zvukových efektů je teprve nedávného data. Chyba lávky! Již roku 1813, kdy se oslavovalo 600. výročí založení kláštera, a města, bylo celé město slavnostně osvětleno svíčkami a lampami, které poličtí měšťané postavili do oken, dokonce soused Ondřej Fendrych v čp. 83 na náměstí, který „byl zcela chudobný, by předce také slavili, vzali louče a rozžali a postavili se do oken“. Hned příštího roku 1814 oslavovala Police loňské vítězství nad Napoleonem u Lipska (18. 10. 1813). Tehdy, jak zaznamenal kronikář Jan Lege, „požádal měšťanosta Tadeáš Luňáček [pozn.: purkmistr regulovaného magistrátu, 1811-1815] kancelistu Václava Mrnku, učeného zdejšího rodilce, by na radním domě dle svého náhledu chronografii zhotovil. Tyto ozdobné a umělecky provedené nápisy byly pak večer při slavnosti osvětleny 400 lampami.” Bez světelných efektů se neobešla ani oslava 25. jubilea trvání úřadu opata Rottera roku 1869. „Na počest V.d.p. opata Jana Nepomuka Rottera jest téhož dne [23. 11.] u večer uspořádaná oslava osvětlením města bengálskými ohni a průvod s hudbou ku klášteru, kdež se odebrala deputace do praelatury s blahopřáním k Jeho milosti Panu opatu a pak uspořádán jest toho večera v tomto hostinci [“U zeleného stromu”, čp. 75] koncert vedením Josefa Opice, lékárníka polického, ku kterému se také i jeho Vldp. jubilant opat se svými pp. duchovními, také i jeho úředníky zúčastnili a návštěvou poctili a až do 11. hodiny večerní s obecenstvem města, s hosty pozvanými se bavil ve společnosti této”… Stejnou, ne-li větší událostí byla oslava dokončení obnovy radniční budovy, i když zde momentálně bylo sídlo okresního soudu a berního úřadu a poličtí radní zasedali v hostinci „U zeleného stromu”. „Vystavěna jest tu nová věž na rádnici (okresním domě) a hodiny v ní postaveny [pozn.: od poděbradského hodináře Jana Janaty] za purkmistra tč. Josefa Katschnera v Polici, kterých nebylo v městě od velkého požáru onoho z roku 1842 dne 19. dubna zuřícího, jenž tenkráte strávil 36 várních domů, rádnici a 6 jiných domů. Stavbu oné věže řídil Willím Pohl, stavitel v Polici a hodiny zhotovil hodinář z Kolína n. Labem [což je Brandejsův omyl; hodinový stroj, dnes uložený v městském muzeu to dosvědčuje]. Plány k této stavbě byly podány dva, též jeden od Františka Hüpsche, stavitele tč. v Polici, zcela jiného vzoru vyhotovený, a schválen jest od Willíma Pohla zhotovený, při stavbě se žádné neštěstí neudálo. K oslavení a spuštění těchto nových hodin byl určen den 2. září 1876 večer, kdež shromážděné obecenstvo na náměstí bylo četně zastoupeno. Hudba městská vedením kapelníka Josefa Špičáka koncertní skladby a národní kusy a píseň Kde domov můj zahrála. Očekávalo se bití osmé hodiny na věži klášterské a jak počaly se bíti na klášteře a tu samou dobu spuštěny jsou nové hodiny na radnici a počaly též 8 hodin bíti na cimbálech zvoncových, jenž jeden hodinový daroval Josef Katschner a druhý zaplacen od obce. Tu se ozvalo z kopce Strážnice několik výstřelů z hmoždířů a na vrchu věže zaplápolaly rozličné barvy bengálskými ohni a házeny z věže dolů jsou cukrovinky a obrázky na upamatování onoho dne i dětské školní mládeži, toho významného večera pro město, jenž bylo se dálo za velmi příznivého počasí; ono oslavení věže u spolupřítomnosti všech okresních úředníků polických od rady města Police přizvaných s purkmistrem v čele zapěním hymny císařské, provoláním slávy císaři a králi Františku Josefu, městské radě, též staviteli V. Pohlovi a hlučným provoláním »Na zdar« jest v 9˝ hodinu večer slavnost skončená”… Hezké, není-liž pravda? Ještě připomeňme, že tzv. „bengálský oheň” byla směs chemikálií (ledku, síry a dalších sloučenin), který do Evropy poprvé přivezli Angličané z Bengálska, směs, která zvolna hořela plamenem sytě bílým nebo barevným a byla hojně užívána při podobných příležitostech i v divadelních představeních k docílení zvláštních světelných efektů.

Zdatnými odborníky v sestrojování různé, v dnešní terminologii tzv. „zábavné pyrotechniky”, byli v minulosti často lékárníci či drogisté, tedy muži dokonale znalí praktické chemie. Jak je v kronikách doloženo, osvědčeným ohňostrůjcem byl i polický lékárník PhMr. Jaroslav Kalous (*1875, …1924). První doklad je o tom z 27. března roku 1913, kdy se ve městě konala oslava vítězství jižních Slovanů nad Turky – dobytí pevnosti Drinopole Bulhary. Město bylo tehdy slavnostně osvětleno, na Strážnici hřměly obligátní hmoždíře, obsluhované městským hajným, a sám lékárník Kalous se pochlubil zdařilým ohňostrojem. Zvláště velkolepý ohňostroj prý předvedl lékárník Kalous roku 1920 na oslavu uzavření vzájemné dohody mezi městem Policí a obcí Velká Ledhuje o jejich sloučení. 29. listopadu podepsali starostové obcí Ledhuje Josef Krtička a Police Josef Šulc se svými náměstky příslušný protokol, a hned po posledním podpisu se ozvaly první rány již předem nachystaného ohňostroje.

Zda a jaké byly polické pouti na náměstí před první světovou válkou již dost dobře nevíme. Míněny jsou tedy záležitosti veskrze profánní, protože církevní pouť k svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) se přirozeně konávala každoročně od nepaměti. Kronikáři se o těchto zábavních akcích (Lege, Brandejs) nezmiňují, a tak máme první záznam až v obecní kronice Stanislava Šrůtka k roku 1925, kdy 15. srpna uspořádalo „Družstvo pro stavbu divadla“ svou první „staročeskou“ pouť“. Na náměstí byly tehdy četné zábavní atrakce, před hostincem „U Fleků“ byl instalován taneční parket. Večer na hřišti se konal, jak jinak, také velký ohňostroj. Účast na pouti byla obrovská, čistý výtěžek činil 9.421 Kč. Tato akce, která položila základ širokodaleko vyhlášeným polickým poutím, se od této doby konala každoročně a stala se hlavním zdrojem příjmů pro budoucí stavbu nové budovy Kolárova divadla. Přesto se jeden zápis v kronice Josefa Brandejse dochoval. Ten pro budoucí památku zaznamenal nevšední událost, která jistě vzrušila celé městečko: roku 1912, 7. dubna, v noci na neděli Velikonoční náhlá vichřice povalila a zcela rozmetala velký kolotoč na náměstí, který do Police zavítal až z Prahy!

Roku 1900 se na náměstí konala velká vojenská slavnost. Od července v okolí Police probíhaly po tři neděle vojenské manévry, kterých se údajně zúčastnilo celkem 2.600 vojáků, od Zákopanice směrem k Chrastí se dokonce konaly ostré střelby z ručních zbraní a z děl. Na den 18. srpna připadly 70. narozeniny Jeho veličenstva císaře Františka Josefa I., byl tedy před hostincem Josefa Fleka na náměstí (čp. 84) postaven oltář a pro vojsko sloužena polní mše. Celebrantem pobožnosti tenkrát byl zdejší kaplan, P. Bedřich Krieshofer, OSB, pozdější polický děkan a administrátor farnosti (1925-1939), biskupský notář a inspektor panství (*1865,…1941). Sláva to byla převeliká, mše se zúčastnil i sám inspektor manévrů, c.k. polní zbrojmistr, kníže Windischgrätz…

2. ledna roku 1895 zase došlo na polickém náměstí ke srážce četníků s početným davem poutníků k suchodolským „zjevením“. Ten den „přišel sám c.k. hejtman Karel Pohl s jeho tajemníkem a 28 četníky do Police a do Suchodola, kterýžto den na 5.000 cizích poutníků shromáždilo, a aby tomu přítrž udělána byla…, stal se ten den ve městě a v lese veliký rozruch. C.k. hejtman o deváté ranní vybízel lid v Polici přišlý k odchodu a na svá místa domů ve jménu zákona tu rozejíti, ale lid neuposlechl, an tu zakročeno bylo po třikráte tu s mnoha četníky, c.k. hejtmanem a tajemníkem provázejícími, až pak cestou Hořejší ulicí do lesa tak neustále poroučeno bylo, což ale ani tu nic mnoho nepomohlo, šli všichni od c.k. komise do samého lesa a tam teprv byl les plný lidu, opakovali a rozkazovali. Tu c.k. komise co nejrozhodněji dav lidu napomínala, aby se rozešli, ale tam teprv se lid vzpíral a křičel hlasitě, že on si něco takového zabraňovat nedá, neb že nic zlého se tam neděje, koná se modlitba atd. Mnohé výrazy tu od mnohých lidí pronášeny byly, které čelily oproti komisi, až i dav lidu ani nepustil slavnou komisi a zatlačili je všechny z lesa nahoru ven směrem ke Klučku, takže slavná komise i s četníky byla v ohrožení velikém, neb tu mnozí lidé počali ze sněhu dělat hroudy a házeli na slavnou komisi a četníky, porazili tu též v kopci c.k. okresního tajemníka k zemi, četníkům čáky dolů s peřím poházeli z hlav jejich atd., takže slavná komise mohla se teprv samý večer čtvrtou hodinu s velkou opatrností a obezřetností dostat do města Police zkrze Umrlou uličku na náměstí, kdež opět dav lidu naproti šel s pokřikem: »My jsme vyhráli!« a pískotem a voláním hurá, hurá! Když jednomu z četníků v klobouku byl chochol z peří uražen a on jej chtěje sbírat, tu jedna Moravka, jenž jich toho dne značný počet počet v Polici přítomen byl, praví ku četníkovi: »Ale poslechněte, panáčku, z toho si nic nedělejte, že vy máte chochol pryč z klobouku, já mám doma devět kohoutů a až já přijdu domů, tak jim všem ocasy vytrhám a vám je pošlu a můžete mít několik chocholů z nich«. …Jeden muž, z Velkého Poříčí u Náchoda, c.k. tajemníka povalil k zemi, začež musel šest měsíců vězení v Hradci Králové odpykat, prozrazen jest od souseda jeho v hostinci v obci Poříčí. Po devíti měsících jeho soused maje na něj s kopce, prozradil jej. Jinak by se těžko a snad i nikdy neprozradil. Skrze onu záležitost v těchto třech letech jest přes sedmdesát osob trestáno vězením okresním i krajským soudem, jak z mnohých vesnic taktéž i z města, kteří se protivili zákazu ouřednímu a reptali proti úřadům nemotorná slova.“ Jeden fakt je však nesporný, že tento incident byl zřejmě předposlední tečkou za suchodolskými „zjeveními“. K poslednímu, třiadvacátému zjevení, došlo zanedlouho 8. ledna a pak se již nikdy Kristině Ringlové neukázalo… Snad se polekalo četníků!

3. listopadu roku 1918 se na náměstí konala slavnostní přísaha okresní „Národní obrany“, miliční jednotky utvořené ze Sokolů a vojáků, vracejících se postupně z první světové války a zajišťující na přechodnou dobu pořádek v nové československé republice. Roku 1920 (25. VI.) se zde, na náměstí, zase konal veřejný tábor lidu, kde promluvil úředník nemocenské pokladny, čsl. socialista Řečinský o panujících tísnivých poměrech a o nezaměstnanosti. Rozohněný dav nezaměstaného dělnictva pak pro jakési udání napadl Bohumíra Huptycha (v čp. 209) a ztýral jej i s manželkou a dcerou a nakonec oblehl i Beranův mlýn v Kostelní ulici.

Propagační náborovou záležitostí byly veřejné bohoslužby nově vzniklé církve československé, konané na náměstí 12. srpna 1922. Byl zde vykonán křest (v kašně), oddavky a dokonce i svatba „zlatá“. Odpoledne následoval tábor lidu na Ostaši (velmi přišel vhod „objev“ „Sluje Českých bratří“ Antonínem Krtičkou 21. října 1921), hlavní projevy tehdy měli patriarcha církve dr. Karel Farský a poslanec Ferdinand Prášek, místopředseda Ústřední rady církve československé. Podobná veřejná slavnostní mše se opakovala i 6. července 1937, u příležitosti svátku M. Jana z Husi.

Jak bylo náměstí a hlavní ulice v dřívějšku, před mnoha lety, osvětlovány, dobře nevíme. Z požárního řádu, vydaného městskou radou roku 1826 zjišťujeme, že každý dům musel být opatřen hákem k zavěšení lucerny se svíčkou, osvětlování se tedy zřejmě dělo tímto způsobem. Petrolej ke svícení se v polických domácnostech začal používat kolem roku 1860 (předtím to byly převážně jen louče nebo v lepším případě lojové svíčky či olejové hahany). První pouliční osvětlení petrolejovými lampami bylo ve městě zavedeno roku 1864. Již na nejstarších fotografiích náměstí jsou patrny kandelábry s petrolejovými lampami, které bývaly v péči městského zřízence, který je každý večer rozsvěcel a během dne čistil a doplňoval. Částečný obrat k lepšímu nastal roku 1907, ten samý rok, kdy se ve městě počaly zavádět první telefonní aparáty. V říjnu bylo na zkoušku zřízeno nové pouliční petrolejové světlo. Pouze jediná svítilna „nové soustavy“, dodaná až ze Švédska, která byla zavěšena na vysokém železném sloupu vedle kašny, dokázala osvítit celé náměstí. Nové osvětlení se natolik osvědčilo, že byly koupeny další tři lampy a instalovány u školy, v Kostelní ulici a na křižovatce Nové a Pivovarské ulice. Petroleji však bylo zakrátko odzvoněno. Koncem října roku 1913 byl do města Východočeskou akciovou společností elektrárny v Poříčí u Trutnova zaveden elektrický proud a zanedlouho se na náměstí objevily i první elektrické žárovkové lampy veřejného osvětlení. Známé osvětlovací kandelábry s květinovými koši byly na náměstí až do roku 1961, kdy byly nahrazeny čtyřmi novými stožáry s výbojkami. Roku 1970 (10. IV.) byl jeden tento stožár dokonce poražen autobusem a snad proto byly postaveny osvětlovací stožáry nové. Ty zde vydržely dalších celých třicet let, až do roku 2000, kdy bylo zřízeno současné osvětlení.

A co dláždění? Polické ulice a náměstí, tak jak to známe i ze zpráv o jiných městečkách středověké doby, byly za dešťů jen bezedná bahniska. Až z roku 1863 máme první zprávu o dláždění ulic (přirozeně jen těch hlavních), ovšem jen křemencovými valouny, tzv. „kočičími hlavami“. Na vydláždění náměstí, kde se odbývaly vyhlášené plátenické trhy, se městská rada chystala o rok později, když si od broumovského opata Jana Nep. Rottera na celou akci vypůjčila 7.000 zlatých; nevítaný odklad způsobila již zmíněná vzpoura domácích tkalců. Náměstí se tedy počalo dláždit až v červenci roku 1865, kdy „kočičí hlavy“ začali pokládat dlaždiči až z poměrně dalekého pruského Frankensteinu (dnes Ząbkowice Śląskie v Polsku), kteří za vydláždění požadovali 70 zlatých za čtvereční sáh a nakonec za celé dílo dostali celkem 2.622 zlatých. Roku 1907 byl vůbec jako první vydlážděn chodník na východní straně náměstí, zřejmě proto, že se zde konávala oblíbená korza, pravidelné nedělní dopolední procházky po mši sv. Až roku 1912 byly položeny další chodníky kolem náměstí a také v hlavních ulicích. Silnice vedoucí přes náměstí a Kostelní ulicí, tzv. „okresní silnice“, dosud pouze štětovaná, byla vydlážděna žulovými kostkami roku 1929, v návaznosti na dláždění silnice v úseku od Katschnerovy továrny na Nové ulici až k „Mýtu“. Četnost dopravy přes náměstí za 1. republiky příliš velká nebyla. Dochovala se i vzpomínka na výrok známého hasičského činovníka, obchodníka p. Kulhánka z Kostelní ulice, pronesený k hostinskému p. Vackovi: „Vacku, celý půldne sem seděl před kvelbem a na Broumov jely čtyři auta. Já nevím, jak to bude dál, taková frekvence!“ Samozřejmě, že to bylo dál - na dnešní „frekvenci“ (v roce 2000 za 12 hodin přes 3000 vozidel!) by pan Kulhánek určitě jen nevěřícně zíral. I na zničenou dlažbu, kdysi chloubu města, marně čelící stále vzrůstajícím nárokům na nákladní dopravu (ovšem marně) až do roku 1984 (!), kdy byla konečně částečně zaplátovaná asfaltem. Neúnosný průjezd náměstím po rozbité, bortící se vozovce vyřešil až nový asfaltový povrch, položený díky obstrukcím jisté instituce teprve až roku 1998. Žulová dlažba horní části náměstí byla položena v září roku 1941, na dolní polovinu náměstí došlo až po válce, koncem září roku 1946. Roku 1928 byly vydlážděny žulovými kostkami příčné přechody ve středu náměstí (od východu k západu, od severu k jihu a dva diagonální), zbytek stávající plochy pokrývaly tradiční „kočičí hlavy“. K zásadní změně středu náměstí došlo roku 1958, kdy se přistoupilo k jeho parkové úpravě, byly založeny trávníky a záhony s růžemi a odstraněn misijní kříž a dosavadní uspořádání pramene „Julinky“.

Stále se rozvíjející automobilové dopravě za 1. republiky brzy přestal stačit nákup benzinu v drogerii (používal se i benzol či různé lihové směsi). První benzinová stanice, ještě s ruční obsluhou čerpadla pomocí páky, se v horní části náměstí objevila okolo roku 1932, instalovala jej známá olejářská firma „Vacuum Oil comp.“ a v pronájmu ho obsluhoval kožešník pan Bohuslav Strauch. Stačilo zazvonit (i v noci) na tlačítko zvonku, umístěné na pumpě a motorista (kterých ostatně mnoho nebylo) byl v krátkosti promptně obsloužen. Okolí pumpy bývalo za první republiky častým dostaveníčkem i mladých motocyklistů, kteří se zde s oblibou shromažďovali a vášnivě diskutovali o přednostech a výkonech svých benzinových ořů. Druhé, konkurenční čerpadlo, bylo umístěno poblíž mariánského sloupu někdy kolem roku 1937, instalovala ho známá firma na čerpadla „Bří Sigmundové“ z Olomouce (známý byl slogan „Na pumpy jsou Sigmundi!“; po znárodnění národní podnik „Sigma-pumpy“) a obsluhoval ho pan Czermak. Tato dvě čerpadla na pohonné hmoty (v horní části náměstí později na naftu) zde byla až do roku 1975 (po znárodnění v režii národního podniku „Benzina“), kdy byla otevřena nová moderní čerpací stanice v Ostašské ulici. Podzemní nádrže na pohonné hmoty byly vykopány a z náměstí odstraněny teprve až roku 2000.

Na náměstí mívaly svá stanoviště také autobusy. A to již od roku 1929, kdy byla zavedena první soukromá autobusová linka Police – Broumov a pak ještě více od roku 1931, kdy byla celostátně zavedena Poštovní automobilová doprava. Díky stále se rozvíjející autobusové dopravě nakonec došlo k tomu, že dokola kolem náměstí vzniklo jakési autobusové nádraží. Tento nevhodný stav trval až do roku 1964, kdy od 1. března byly v režii tehdejší monopolní Československé automobilové dopravy (ČSAD) stanice autobusového nádraží přemístěny do ulic Tyršovy, Husovy a Pod Havlatkou. Jsou zde doposud, i když bylo svého času uvažováno s jejich přeložením do prostor bývalého měšťanského pivovaru.

Polické náměstí dostalo své jméno až roku 1930. Při oslavách 80. narozenin továrníka Viléma Pellyho 20. prosince 1929 byla za jeho záslužnou činnost pro rozkvět města pojmenována ulice do té doby zvaná „Nová“ jeho jménem (dnes 17. listopadu) a současně se obecní zastupitelstvo usneslo, pojmenovat polické náměstí jménem prezidenta Tomáše Garigue Masaryka. Při místních oslavách 80. narozenin TGM 6. března 1930 bylo polické veřejnosti oznámeno, že pan prezident svolil, aby náměstí v Polici nad Metují neslo jeho jméno. Bez dalšího komentáře pouze uvádím, že na slavnostním zasedání pléna MNV v Kolárově divadle 8. května roku 1952 byla schválena změna názvu náměstí na: „Náměstí 9. května“. To trvalo až do roku 1990, kdy na mimořádném plenárním zasedání MěstNV, konaném na sále hostince v Bezděkově 15. února, byl náměstí vrácen jeho původní název: „Masarykovo náměstí“.