Socha svatého Václava 1

Plastika světce v Čechách snad nejznámějšího, hlavního patrona českého státu, jeho knížat a králů, „dědice české země“ – svatého Václava. Jeho sochy se v Polici nad Metují nacházejí dvě, jako první jsme vybrali tu, která stojí na Strážnici, na Záměstí nad žďárskou silnicí.

Připomínat většině čtenářů životopis svatého Václava je snad nošením dříví do lesa, určitě však stručné oživení paměti nikomu neuškodí. Křesťanský světec a mučedník, český kníže z rodu Přemyslovců se narodil kolem roku 903 (podle některých legend ve Stochově) jako první syn knížete Vratislava a kněžny Drahomíry. Podle legendy ho vychovávala babička Ludmila a kněz Pavel, později navštěvoval „latinské vysoké učení“ na Budči. Již jako mladík prý projevoval svoji zbožnost pěstováním vína a obilí k eucharistické hostině – bývá zobrazován, jak mlátí a mele obilí a vymačkává či lisuje hrozny –, osvobozováním vězňů, bořením šibenic, vykupováním otroků a pohanských dětí i jejich vyučováním, kácením model, stavěním nových chrámů, přisluhováním při mši, nošením dříví chudým, hoštěním sirotků atd. Roku 923 se stal knížetem. Jeho politika, zejména ve vztahu k německé říši, narazila na odpor jeho bratra Boleslava, který roku 935 pozval Václava na hostinu na svůj hrad ve Staré Boleslavi a dal ho najatými vrahy u dveří kostelíka sv. Kosmy a Damiána zavraždit. V tomto kostelíku byl rovněž pohřben. Roku 938 dal Boleslav přenést jeho tělo na Pražský hrad a uložil ho v jedné z apsid svatovítské rotundy.

Úcta ke svatému Václavovi, počínaje 11. stoletím, nikdy neupadla. Jeho život a mučednická smrt byly zpracovány v mnoha legendách (např. v Gumpoldově legendě z r. 1006 s nejstarším vyobrazením světce). V době Karla IV. vystavěla parléřovská huť nad hrobem sv. Václava novou kapli (plastiku sv. Václava vytesal r. 1373 Jindřich Parléř). Od poloviny 14. století spočívala na lebce sv. Václava, uložené v jeho kapli, česká královská koruna, zvaná svatováclavská, symbol české státnosti.

Svatý Václav je nejčastěji zobrazován jako stojící postava či polopostava v rytířském brnění s mečem, štítem s orlicí jako zemským symbolem či s praporcem s orlicí nebo držící staroboleslavské paládium. Na koni je zobrazován od 17. století. Svatováclavská „pravá podoba“ opakuje v četných barokních kopiích patrně gotický prototyp (nejstarší kopie je uložena v malostranském chrámu sv. Mikuláše). Od raného středověku je Václav zobrazován ve společnosti ostatních českých zemských patronů (jako např. na Václavském náměstí v Praze).

Stejné atributy nese i socha sv. Václava, stojící na sloupu nad silnicí do Žďáru, postavená nákladem polického souseda Václava Béma roku 1734. Zapsaná kulturní památka města Police nad Metují č. 1853 je charakterizována jako vrcholně barokní plastika, dílo neznámého místního sochaře obeznámeného s vrcholnými díly českého sochařství. Socha byla podle údajů faráře P. Cyrila Kaněry OSB poprvé obnovena roku 1871. Podruhé k tomu došlo až roku 2006, kdy bylo panem Antonínem Herzogem opraveno podloží, napravena špatná stabilita sloupu, a provedena celková penetrace povrchu. Současně byla odstraněna okolní křoviska, které toto pěkné dílo anonymního kameníka nevhodně (či vhodně?) skrývala.

Socha sv. Václava na Strážnici byla v minulosti, v 18. století, i cílem náboženských horlivců, tak jak nám to zaznamenal ve své kronice polický soused Jan Lege: …„skrze celý postní čas byli tak zvaní křižovníci. Ve špitále ležely kříže a planty, též přes hlavu plátno, by ten, kdo by chtěl kající skutek vykonat k poznání nebyl, takový šel, dal 2 groše a vzal si plantu a kříž na rameno a táhli obyčejně na Wostaš, někdy také jen na kopec k sv. Václavu a pak táhli kříž až na náměstí k P. Marii a zas do špitálu a tam zase vše odvedli. Též se vynacházeli tací, jenž se disciplinou [tj. s důtkami] mrskali, zakrytý obličej, záda, nohy a tak zkrvácenou disciplinou někdy nějaké holce přes bílý fěrtoch hvězdiček krvavých nadělali“…