Vilém Pelly starší

Není snad ani dobře možné nezačít s člověkem, jehož jméno se v loňském roce velmi často skloňovalo ve všech pádech (v souvislostech s jeho někdejším sídlem) - o Vilému Pellymu staršímu, o němž svého času napsal kronikář Josef Brandejs: „Dosud nebylo takového měšťana, co Police od 13. století stojí, aby za svůj věk jen svým přičiněním takového značného majetku nabyl". A měl pravdu. Dodnes se taková druhá osobnost v Polici nad Metují neobjevila (a popravdě řečeno, ani neměla příležitost).

Vilém Pelly starší se narodil dne 20. prosince 1849 v rodině mlynáře a krupaře Josefa Belly-ho a jeho manželky Vilemíny Vítové, původem z České Skalice. Bylo to v Polici, v domě čp. 28 v Hořejší ulici (což je dnešní hostinec „Pošta"). Dlouho zde však s rodiči nepobyl; již roku 1851 koupil otec Josef mlýn v Maršově. Po osmi letech se stěhovali do jiného mlýna do Roztok, do malé vsi opodál josefovské pevnosti. Zanedlouho se však rodina znovu objevila v Polici, otec se věnoval se zde krupařství a později také výnosným obchodem s dřívím a semeny. Roku 1867 koupil dům na náměstí čp. 76 a také podklášterní mlýn.

Dům na náměstí předal roku 1870 svému synovi Vilémovi. Ten se vyučil se kupeckým příručím.

Největší boom však měl teprve přijít. Bylo to za éry pověstných suchodolských zjevení, jež počaly roku 1892. Zprávy o údajném zjevení P. Marie dívce Kristině Ringlové se díky zištné propagaci rychle rozšířily a barokní mariánský kult našel, již na úsvitu 20. století, úrodnou půdu k nevídanému rozkvětu. Ze všech koutů Čech, Pruska i Rakouska se začaly hrnout nekonečné zástupy poutníků k zázračné P. Marii Suchodolské. Roku 1893, kdy příliv poutníků kulminoval, se odhadovalo, že ten rok prošlo Policí přes 400.000 osob - některé dny až 15.000 denně! Je jisté, že Pellyho kořalky vypili poutníci v polických hospodách i v jeho vlastním výčepu úctyhodné množství za pěkných pár desetitisíců zlatých.

Proto nepřekvapuje, že, jak popisuje Josef Brandejs, „v roku 1895 pojmula Viléma Pellyho myšlenka, že by též mohl na jeho pozemku sobě vystavěti továrnu, na statku jeho v Ledhuji. Stavba rychle pokračovala a již na počátku roku 1897 se dala do běhu tovární přádelna bavlny - první v Polici nad Metují. V dalších letech pokračovaly další přístavby podniku včetně domu pro ředitele továrny (ze kterého je dnes městská poliklinika). „Hnedle od počátku spuštění přádelny počal také obchod s přízí dobře jíti a taktéž se příze výtečná osvědčila a nepostačovalo se zákazníkům s přízí podle vůle množství všem zasílati a posloužiti."

Začíná období průmyslového podnikání Viléma Pellyho. V roce 1901 koupil od Františka Pfeifera jeho zemědělskou usedlost čp. 191 v tzv. „Manžursku" a na jeho pozemcích staví kruhovou cihelnu, v roce 1906 kupuje v dražbě další cihelnu ve Žďáře. Ten samý rok počíná s přípravami pro stavbu tkalcovny, kterou oficiálně staví jeho zeť MUDr. Otakar Schimmer. V roce 1907, aby zaokrouhlil své tovární teritorium, kupuje ještě od Antonína Nemejty další statek v Ledhuji čp. 52. Roku 1911 dokončil stavbu tkalcovny, která byla vybavena 279 stavy a byla určena pro výrobu pestrobarevného bavlněného zboží. Během 1. světové války sice výroba stagnuje, ale hned po vzniku republiky se Vilém Pelly pouští do nových aktivit. Roku 1922 zahájil výstavbu vlastní barevny, bělidla a šlichtovny, kterou dokončil roku 1923. V této době se jeho firma také počala specializovat na výrobu smyčkového zboží - froté, ve které záhy získala monopolní postavení. Roku 1928 se ve svých 79 letech pouští do přestavby svých domů čp. 75, 76 na náměstí a výrobny likérů čp. 268, ke které přizval arch. Aloise Dryáka z Prahy. Rekonstrukce byla dokončena roku 1932.

Neméně významné bylo i veřejné působení Viléma Pellyho. Třikrát stanul v čele obecní samosprávy (1892-1895, 1899-1902, 1902-1906), stejně významné je i jeho aktivní působení v místních spolcích: jako člen výboru nově založené „Tělocvično-hasičské jednoty Sokol" roku 1875, či jako iniciátor založení samostatného „Městského sboru dobrovolných hasičů" roku 1904, v němž se stal zakládajícím členem a starostou sboru. Roku 1888 se stal členem „Dělnické vzdělávací jednoty Budislav", byl přispívajícím členem „Divadelního spolku Kolár". Za všechny své počiny ve prospěch obce byl roku 1899 poctěn udělením čestného občanství města Police, roku 1929 byla jeho jménem pojmenována ulice (dnes 17. listopadu). Dveře nezavíral ani před sportem: na jeho pozemcích za přádelnou se roku 1910 konal při příležitosti otevření „Sokolovny" sokolský župní slet, roku 1920, když byl v Polici založen „Sportovní klub", konaly se první fotbalové zápasy právě na tomto hřišti, občas i večer při osvětlení obloukovou lampou z továrny.

K vyjmenování všech Pellyho „sponzorských" darů nám rozsah tohoto článku nedává mnoho prostoru. Sahaly např. od vysázení městské zeleně na svůj náklad až po časté peněžité podpory pro místní chudé a dary na místní dobročinné účely (mateřské školce, na stavbu nové školy atd.). Dva jeho ušlechtilé skutky se připomínají svou existencí dodnes: artéský vrt „Julinka" na náměstí, provedený na jeho náklad roku 1905 a Kolárovo divadlo, na jehož stavbu daroval desetitisíce cihel ze svého podniku.

Krátce o rodině Viléma Pellyho. Pocházel z 10 dětí, dospělého věku se však dožili toliko čtyři sourozenci. Byl to bratr Josef (1847-1912), mlynář ve Žďáře a v Polici, bratr Václav (1860-1893), povoláním lesní úředník (jeho potomci dodnes nesou jméno Pelly) a bratr Gustav (1862- úmrtí?), rovněž výrobce lihovin v Kladně. Vilému Pellymu a jeho manželce Františce se během jejich manželství narodilo pět dětí. Dospělosti však dosáhli pouze tři: dcera Františka (1879-1960), která se provdala za MUDr. Otakara Schimmera, syn Vilém (1880-1942), který zůstal svobodný a po smrti otce se krátce ujal řízení rodinných podniků a dcera Vilemína (1888- úmrtí?), která se provdala za textilního podnikatele Aloise Menčíka.

Vilém Pelly zemřel 26. března 1939. „Zesnulý, který byl zakladatelem velkých průmyslových závodů zde, získal si nesmírných zásluh o rozkvět města. (...) Byl také dlouholetým starostou města, v kteréžto funkci blahodárně působil. V den pohřbu 30. března vystavena byla mrtvola v předsíni přádelny, kam docházelo množství lidí, aby u katafalku vzdalo poslední poctu a poklonilo se památce zesnulého. Čestnou stráž stáli u rakve zřízenci závodu a hasiči. Odpoledne za zvuku továrních sirén vynesena rakev z přádelny a za doprovodu četných korporací a ohromného množství občanstva hlavně dělnictva odnesena na místní hřbitov, kde do rodinné hrobky uložena. U hrobu promluvili o zásluhách zesnulého starosta města p. Vacek, zástupci úřadů a továrních zaměstnanců. Památky tohoto zasloužilého muže nebude v Polici nikdy zapomenuto. Byl to pravý šlechtic ducha i práce" - napsal tehdy kronikář města. Není k tomu co dodat.