Město Police nad Metují
Police nad Metují

Важливу інформацію для біженців з України можна знайти тут

(Pomoc Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům najdete zde)

František a Jan Pejskar

Jan PejskarSourozenci Jan (*1866), František (*1864), Bohumil (*1870) a jejich sestra Anna, děti dámského krejčího Jana Pejskara z čp. 90 a Terezie, dcery řezníka Františka Johna (z čp. 206) osiřeli již jako školáci. Sirotky si vzali do svých rodin jejich strýcové po matce, poličtí řezníci František, Jan, Josef a Antonín Johnové, u kterých se Jan a František vyučili řezníky; mladší Bohumil byl vyučen obuvníkem, sestra Anna byla švadlenou a později se provdala se za Františka Šulce.

Řezníci Jan s bratrem Františkem si roku 1887 založili si své řeznické závody. Nejprve asi začínali u svých strýců, ovšem záhy se osamostatnili a jak patrno z dalšího vývoje, určitě se jim v řemesle dařilo. Dokládá to, že již roku 1894 kupuje iniciativní Jan Pejskar s manželkou Jindřiškou, dcerou panského zahradníka Friedricha dům čp. 20 na náměstí a zařizuje si zde řeznický krám. O Janu Pejskarovi poznamenává Josef Brandejs: „onen byl v jeho závodě velmi podnikavý a také činný, že nebylo pamětníka v Polici, aby kdo ještě tak rozsáhlé řemeslo řeznické jako on provozoval." Stejného roku 1894 kupuje i bratr František s manželkou Annou, dcerou šafáře v Malé Ledhuji Jáchyma Kejdany, dům čp. 94 na náměstí (předtím měl řeznický krám v čp. 96), kde mimo zavedeného řeznického krámu byl i hostinec, v té době zvaný „U jelena".

Záhy však své podnikatelské aktivity spojili. 30. června 1900 byla u Krajského soudu v Hradci Králové zaprotokolována do obchodního rejstříku jako veřejná obchodní společnost firma řezníků Jana a Františka Pejskarových pod názvem „Bratři Pejskarovi, Police n. M." v českém i německém jazyce. 26. srpna 1907 (v době rostoucího odbytu uzených šunek do Paříže) bylo zaprotokolováno i francouzské znění firmy.

Již 18. listopadu 1901 obdržela městská rada žádost bratří Františka a Jana Pejskarových „za odprodej částě obecního pozemku dolnodvorského pro závod uzenářský." Ovšem městská rada „přihlížejíc k povaze závodu, kteréhož se týče, nedoporoučí odprodej dílce pozemku, za kterýž se žádá, nýbrž navrhuje bratřím Pejskarovým celý zbytek oné částě pozemku, na kteréž stojí chudobinec, jak o sobě jest oddělen projektovanými ulicemi." Když však nedopadl pozemek pro stavbu továrny na Nové čtvrti, zkusili to na jiném místě. Roku 1902 koupili od barvíře Čeňka Vaňka a polického advokáta JUDr. Františka Metalla pozemky u Malé Ledhuje (kdysi tzv. „špitálská zahrada") a zahájili zde výstavbu řeznické továrny na výrobu šunek, uzenin a masových konserv. Továrnu postavil za 72.000 korun místní stavitel František Erber. Stavba spěla rychle ke konci a již 30. července 1902 byla v uzenářské továrně zahájena výroba.

Celou historii vzniku továrny výstižně popisuje Josef Brandejs: ...„Bratrsky společně si velkozávod zařídili pod protokolovanou firmou »Bratři Pejskarové, řeznictví a uzenářství«, pokračovali dál a dále, postavili sobě udírny, skupovávali ve vůkolí od řezníků vepřové kýtky a nakládali je a udili a zasílali je do jiných měst, Prahy, Vídně, do lázeňských míst Karlových Varů, Mariánských lázní, též i za hranice do Saska a Pruska. Obchod jim zkvétal, takže se jim zakázky množily zblízka i zdaleka, měli svého oučetvedoucího i písaře ještě druhého a dvanácte řeznických chasníků uzenářů. Pro dobytek hovězí a vepřový jezdili si sami do Polska, Uher a Chorvatska, vždy několik set kusů tam skoupili a po železnici ho do Police zasílali a tu až 200 vepřů najednou porazili, opařili a v uzenářství zpracovali, taktéž velký počet hovězího dobytka hromadně poráželi a zboží pak hotové široko daleko rozesílali. Měliť též v jiných městech zavedené filiální obchody a v nich své krámské, kamž denně své zboží čerstvé se svými povozy a po železnici i poštou dodávali a sice v Hronově, Červeném Kostelci, Dvoře Králové, v Náchodě, Úpici a v Broumově i jinde více. Všady dobré obchody měli i odbyt značný, taktéž i v Polici ve dvouch krámech maso čerstvé a uzené šunky, uzenky a droby hojně prodávali, neb vyráběli mnoho druhů uzenin, které také do ciziny zasílali. V roku 1902 postavěli sobě na zakoupeném pozemku řeznickou továrnu s párou hnanými stroji ku zpracování masa, se strojovnou a vysokým komínem a opodál také postavěli sobě potřebnou velkou lednici. Dne 7. července museli složiti přísahu c. k. komisaru broumovskému od hejtmanství vyslaného, aby dobré zboží zaručili vyráběti a aby továrnu ouředně bratrům Pejskarům schválil. Také roku 1904 koupili od vrchnosti bývalý rybník „Vápenský" neb „Volšovský" zvaný, při továrně hraničící, aby sobě mohli tu led v zimě vysekávati a do lednice skládati, neb ho každého roku několik set fůr také spotřebovali. V roku 1909 postavěli sobě na svém pozemku při továrně své vlastní jatky jen pro svůj vlastní závod, neb každý týden na mnoho set vepřů zabíjeli, až do 500 kusů v týdnu, mimo 6 až 8 kusů hovězího dobytka těžkého. Roku 1913 měli ve svém závodu 3 písaři a 38 řeznických tovaryšů, kuchařku pro ně a strojvedoucího. Oni měli své zástupce v mnoha městech a spojení s bankami v Praze, Brně, ve Vídni, v Budapešti, Sarajevě, v Dubrovníku, v Monte Carlu, v Kyjevě i v Rusku a Polsku. Jan Pejskar koupil dům v Machově od lékaře Kacbundy, pak koupil si dům v Hronově."

Zápisy z jednání městské rady dokazují, že se bratrům Pejskarových pozemky na Nové čtvrti zalíbily, alespoň 30. července 1904 jednali radní města o tom, „jaké stanovisko zaujati má městská rada oproti žádosti firmy Bratři Pejskarové za povolení ku stavbě místností pro porážku a paření vepřového dobytka. - Se zřetelem k tomu, že se jedná vlastně o stavbu jatek, které vzhledem k blízkosti obvodu místa a zejména školy a též potoka, do kterého by výkaly byly vypouštěny, čímž by otravováno bylo celé okolí, dále z toho důvodu, že by ryk a zápach vepřů znemožňoval vyučování v nyní stávající školní budově, usneseno podati c. k. okresnímu hejtmanství námitky a nejrozhodnější ohražení proti žádanému povolení."

Prosperita továrny umožňovala i značné investice do nemovitostí. Již roku 1894 koupil Jan Pejskar dům čp. 97 na náměstí, kde byl umístěn u hostinec „Beseda". 15. dubna 1913 koupili za 37.000 K bratři Jan a František společně se svým bratrem Bohumilem od Anny Freiwaldové hostinec „U zlatého lva" (náměstí čp. 22). Bohumil Pejskar byl majitelem jedné poloviny nemovitosti, společníci každý po čtvrtině s předkupním právem vyhrazeným pro Bohumila Pejskara. Hostinec přestavěli na hotel, jehož vedení se počínaje rokem 1913 se ujal Bohumil Pejskar, který byl do té doby nájemcem hostince bratra Františka v čp. 94. Investice do nemovitostí následovaly i v dalších letech: roku 1917 bratři společně koupili lesy ve Lhotě za 80.000 K, roku 1921 si najal Jan Pejskar od broumovského opata Bruno Čtvrtečky na 12 let sloupenské panství u Nového Bydžova a konečně roku 1927 koupili bratři Pejskarové zámek a velkostatek Stárkov od Helfrieda z Kaisersteinu, někdejšího říšského hraběte.

Chod továrny neomezila ani 1. světová válka, naopak. Již na podzim roku 1914 se továrna stala výrobcem a dodavatelem vojenských konzerv; výroba pokračovala i přes částečný požár továrny 19. ledna 1915. Vojenské dodávky nepřestávaly ani za první republiky. Již v březnu 1923 získala továrna armádní zakázku na výrobu jednoho milionu vojenských gulášových konzerv. Na výrobu guláše tehdy padlo více než 1.500 kusů těžkého hovězího dobytka a městu to přineslo na dobu 3 měsíců množství pracovních příležitostí. Podobných státních zakázek získala firma v dalších letech ještě několik. Nesmíme zapomenout ani na významný příspěvek firmy Pejskarové ke stravování chudé školní mládeže, které ustanovené družstvo poskytovalo žactvu masité polévky. Tyto akce počínají již rokem 1906 a pokračovaly až do první republiky.

K první ztrátě majetku došlo již za německé okupace. Dne 13. 10. 1938 německé vojsko ve Stárkově, který měl podle mnichovské dohody zůstat ČSR, zabralo velkostatek v hodnotě 1 700 000 Kč, patřící bratrům Pejskarovým. Německému důstojníkovi museli majitelé odevzdat klíče, načež byli vykázáni z obce. Ve Vápence, kde měli bří Pejskarové pilu, došlo k okamžitému rozprodání uloženého dříví - samozřejmě bez jakékoliv náhrady.

Po skončení 2. světové války učinil Jan Pejskar významný dar městu. 13. července 1945 navštívili na pozvání pana továrníka předseda Národního výboru JUDr. Ladislav Šťastný a p. Jan Linhart, aby s ním projednali převod domu čp. 97 „Beseda" do vlastnictví obce. „Na místě bylo zásadně dohodnuto, že tento dům postoupí oba páni manželé zdarma do vlastnictví města Police nad Metují, které z tohoto domu zřídí úřední budovu a to do 5 let započnou se stavbou. Do této doby budou míti manželé Pejskarovi právo požívání. Kdyby do této doby, tj. 5 let od zaknihování převodu nebylo se stavbou úřední budovy započato, přejde tato budova se dvorem a zahradou do vlastnictví rodiny nebo dědiců, příp. právních nástupců nazpět. Právo právovárečné si rodina ponechá, rovněž i inventář hostince. - Rodina vyslovila přání, aby tato darovaná budova sloužila k blahu a okrase města, které mají neobyčejně rádi."

Obecní kronika poznamenává: „Dne 18. července 1945 byla sepsána smlouva mezi p. Janem Pejskarem, továrníkem a jeho paní Jindřiškou Pejskarovou na jedné a zástupci Městského národního výboru, a to předsedou dr. Ladislavem Šťastným, Stanislavem Šrůtkem, fotografem, Jaroslavem Linhartem, úředníkem a Stanislavem Fulkou, inkasistou na straně druhé, o darování právovárečného domu čp. 97 na náměstí obci polické za účelem získání a rozšíření úředních místností pro město. Obec musela se zavázati, že získaných nemovitostí použije pouze pro výstavbu a rozšíření místností úředních a tento závazek že splní nejdéle do pěti let ode dne, kdy vklad vlastnictví pro obec polickou nabude právní moci." Jan Pejskar si dále kladl podmínku, aby v této budově byly dvě místnosti rezervovány pro jeho soukromé sbírky starožitných předmětů a aby bylo respektováno jeho přání ohledně tzv. Pášmovy zahrady a ta nebyla majitelům vyvlastňována. O splnění smlouvy (která prakticky došla naplnění až po roce 1989) by se dalo i dnes polemizovat: dá se jistě shodnout na tom, že lze stěží pokládat za obecní úřední místnost komunální skladiště, sekretariát KSČ či služebnu Veřejné bezpečnosti. A domy čp. 205 a 206, stojící na bývalé Pášmově zahradě dodnes svědčí o tom, jak bolševik v praxi dodržoval dané slovo.

Továrník Jan Pejskar zemřel 16. ledna 1946 ve věku 80 let. Obecní kronika poznamenává: „v pozdějších letech svého věku byl vášnivým sběratelem starožitností a měl ve svém domě velkou sbírku různých starých věcí. Mnohé z nich měly skutečnou historickou cenu a mohly být zařazeny do sbírek musejních." Tak se také stalo: 12. září 1949 paní Jindra Bažantová sdělila radě MNV, že pro městské muzeum věnovala sbírky svého otce pana Jana Pejskara.

František Pejskar, druhý z dvojice úspěšných podnikatelů, zemřel již 2. listopadu 1942, jejich bratr Bohumil, majitel vyhlášeného hotelu Pejskar, skonal 26. září 1938.

Celou historii podnikání bratří Jana a Františka Pejskarových můžeme nakonec uzavřít lakonickou zprávou: 12. srpna 1948 byla znárodněna uzenářská firma „Bratři Pejskarové" a začleněna do národního podniku Masný průmysl. To je další stránka historie tohoto polického uzenářského závodu, která však již nepatří do tohoto pojednání.

Janem a Františkem Pejskarovými opouštíme v letošní galerii osobností na obálce PM kategorii podnikatelskou. Vzpomínku by si zde určitě zasloužili i všichni další poličtí podnikatelé: např. Jaroslav Vancl, kterému se však dostalo zasloužené popularity, čestného místa v muzeu Merkur a tak by jeho medailon na obálce PM byl jen nošením dříví do lesa. V Polici nad Metují však působila řada dalších podnikatelů se svými závody: firma Hrubý & Rössel, zabývající se výrobou kovového zboží, firma Hauk, zabývající se zpracováním odpadních textilií, textilní firma M. V. Škop (jejíž majitel byl významným polickým mecenášem), textilní firma Josef König (a jeho předchůdci), textilní firma Hubka (dříve bří Gottliebové), těsně u Žďáru stála textilní továrna Jana Ticháčka, z Police pocházeli i bratři Goldmannové, kteří měli svou textilní továrnu v Bukovici. A samozřejmě početná řada malých a středních textilních podnikatelů, kteří všichni dohromady vytvářeli tolik potřebné pracovní příležitosti. Snad se k nim někdy v budoucnosti vrátíme.