Emil Katschner

Polická historie rodu Katschnerů se počíná rokem 1843, kdy do Police přišel 16letý synek nemajetného polního zahradníka z Obersooru (Zárova) Josef Katschner a nastoupil v obchodě tehdejšího purkmistra Františka Šolce jako obchodní příručí, v oné době označovaný jako kupecký mládenec - aniž dnes víme, proč a za jakých okolností se tak stalo. (Je to dnešní Horní Žďár u Starých Buků - pro milovníky historie připomeňme, že se zde roku 1745 odehrála jedna z bitev v pořadí druhé slezské války o rakouské dědictví mezi pruským králem Bedřichem II. a Karlem Lotrinským.)

Ponechme o jeho vzestupu vyprávět kronikáře Josefa Brandejse: „Josef Katschner přišel co chudý a mladý ještě kupecký mládenec do obchodu Franze Šolce v roce 1843 a až do roku 1855 u něho setrval. On byl u obecenstva v obchodě oblíben, lidé k němu rádi chodili naku-povati, říkali jemu všeobecně »Šolcu půlmistru Josef«. Tu pak sobě najal krám i s obchodem od Františka Pášmy, kupce v čp. 74, dosud svobodný ještě a aby mohl téhož času koncesi obdržeti samostatně, tak tu koupil sobě domek na Splachově čp. 241 a mohl sobě zakoupiti městské právo sou-sedské. I hnedle od jeho začátku jeho samostatné živnosti provozování, an byl u lidu již u Fr. Šolce oblíben, tak také i tu jemu přálo a štěstí jemu sloužilo, a hned z prvého začátku počal jemu obchod kvésti, kterýžto obchod sobě šířil, zboží v krámě rozmanité rozmnožo-val, nové věci též do obchodu zaváděl. Ku nočnímu osvětlení různé oleje, svíčky, lampy a též nejprvněji petroleum pořídil a tu počala louč ustupovati novějšímu systému osvícení domácností."
 

Roku 1854 se Josef Katschner oženil s Gabrielou, dcerou Josefa Birkla, místního provazníka a majitele obchodu se železným zbožím v čp. 77 na náměstí. Roku 1860 dům od svého tchána koupil „a obchod se smíšeným zbožím a se železem tu značně rozšířil a zvelebil a zde velmi dobrý obchod vedl, až také tu obchodem tím dosti značně vynikl a sezámožnil, takže i sobě ještě mimo v tomto domě svého zařízení koupil dům čp. 17 od bývalého jeho šéfa Františka Šolce. V roku 1865 Josef Katschner tento dům celý také přestavěl pro své lepší pohodlí v krámě a ku obývání [připomeňme, že zde také zastavěl podloubí]. Také nakoupil si mnoho korců polí a byl dobrým hospodářem. Roku 1876 koupil též čp. 226, tak zvanou Koubovnu. On celou svou četnou rodinu dosti dobře zámožně vybavil." Z chudého kupeckého mládence se svou pílí stal vážený a zámožný měšťan. Je proto vcelku logické, že byl roku 1874 také zvolen starostou obce. Připomeňme, že právě za období jeho úřadu došlo k přestavbě radnice, která byla opatřena novou věží, k jejímž novým hodinám sám věnoval jeden bicí cimbál. Asi samozřejmé bylo i jeho členství ve výboru „Tělocvičně-hasičské jednoty Sokol", roku 1879 se dokonce stal jeho předsedou. Podruhé byl starostou zvolen v roce 1882.

S manželkou Gabrielou měl osm dětí. Připomeňme jeho syna Josefa (*1858, +1914), který se oženil s Annou Bernhardovou, dcerou hostinského „U zeleného stromu" (její sestru Františku měl Vilém Pelly st.). Ten si ve svém domě čp. 17 na náměstí zavedl obchod se železným zbožím (nyní je zde prodejna knih) s dosud nevídanou šířkou nabízeného sortimentu, později se pustil i do strojní výroby nudlí, makaronů a sušené zeleniny, kterou provozoval v domě čp. 16, a která velmi zdárně prospívala. Roku 1907 zahájil v Hradci Králové stavbu své továrny na výrobu cukrovinek, nudlí, makaronů a vaječných výrobků - první továrnu na výrobu perníku v Rakousku-Uhersku. Výroba těstovin z jeho továrny tehdy pokryla celý domácí trh i export hlavně na Balkán. Do Hradce Králové se roku 1908 z Police odstěhoval. Nás však s v souvislosti s vývojem kovozpracujícího průmyslu více zajímá o rok mladší syn Emil (*1859). Věnoval se rovněž obchodu, ale na rozdíl od otce již nabyl odborného vzdělání; vystudoval německou obchodní školu v Trutnově a poté prodělal praxi v několika pražských závodech. Zjištění, že na dovoz většiny jednoduchého železářského zboží má takřka monopolní dovoz Německo, jej nakonec přimělo k rozhodnutí začít s touto výrobou v Čechách. Došlo k tomu roku 1886, kdy jeho otec Josef Katschner koupil na jeho podnět od mlynářů mezihorního Beyera, Herzoga z Městského mlýna a Pohla z Pekařského mlýna vhodný stavební pozemek. Tam, kde kdysi stávala koželužská valcha Jana Legeho, postavili roku 1887 malou továrnu (dnes čp. 257 v Nádražní ulici - objekty fy Hauk a SAN). Prvních osm dělníků zde začalo pod odborným vedením německého dílovedoucího Bedřicha Karla Meiera, který byl získán z vestfálského Remscheidu (tehdejšího střediska vyspělého železářského průmyslu), na ručních lisech a dalších strojích poháněných vodní silou s výrobou jednoduchého kovového zboží, např. pantů, petlic a různého stavebního kování

Později byla zahájena i výroba prvních, ještě primitivních šroubovacích bruslí. O něco málo později již pracovalo v dílně okolo 40 dělníků. 24. prosince 1895 byla firma Katschner zapsána do obchodního rejstříku - výroba bruslí, zástrčí, kloubových závěsů, kovového zboží a veškeré zámečnické práce. Od roku 1896 převzal tovární dílnu na kovové zboží v Mezihoří Emil Katschner; otec Josef Katschner se pro pokračující zhoubnou nemoc vzdal i funkce předsedy hasičského sboru. Zemřel 8. března roku 1897.

Emil Katschner se roku 1884 oženil s Marií, dcerou Františka Pášmy, měšťana a kupce v Polici čp. 74. (Připomeňme, že to byl týž, který pronajal svůj obchod jeho otci Josefu Katschnerovi.) V jejich manželství se narodily tři děti, dospělosti se však dožil pouze syn Emil (*1887). Jeho matka Marie zemřela jako 28letá již roku 1889 na TBC a Emil Katschner se oženil podruhé - s Terezií Sternwaldovou. Syn Emil pak absolvoval reálné gymnázium v Náchodě a poté studoval na polytechnice v Curychu.

Kovodělná výroba v Mezihoří mezitím úspěšně pokračovala. Roku 1905 byla zahájena výroba dalšího sortimentu - šroubů; k tomu účelu povolal ředitel Meier odborníky Scheweho a Neschedu, opět z Remscheidu. Roku 1906 měla továrna již 100 zaměstnanců. Úzké mezihorní údolí však pro další expanzi podniku nemohlo dále vyhovovat. Proto 24. února roku 1910 podal Emil Katschner městskému úřadu „žádost za vytyčení čáry regulační ku stavbě továrny" a bezprostředně nato zahájil stavitel František Erber stavbu nového továrního provozu. „Od měsíce března Emil Katschner počal stavěti novou továrnu na Nové ulici, kde tak zvaná Koubovna stála, na bývalém při ní lučním a polním pozemku" - zapsal Josef Brandejs. Emil Katschner, již ve spolupráci se svým synem, inž. Emilem Katschnerem přenesl koncem roku 1910 celou výrobu kovového zboží ze své prosperující továrničky, postavené v Mezihorním údolí do nového objektu. V nové továrně pracovalo cca 130 dělníků, vyrábějících kovové zboží, šrouby a zejména brusle, jejichž výroba se rozrostla a byla takřka monopolní v celém Rakousko-Uhersku. Téměř současně se stavbou továrny byl postaven (přibližně na stejném místě, kde stával bývalý hostinec „Koubovna") i nový dům čp. 226, do kterého se rodina Katschnerova koncem roku 1911 ze své budovy čp. 77 na náměstí, kde dosud bydlela, přestěhovala. Dům byl roku 1917 prodán MUDr. Františku Kacbundovi.

Roku 1911 byl továrník Emil Katschner zvolen starostou obce. Průběh jeho starostenského úřadu však záhy negativně poznamenala 1. světová válka. Nejenže jeho starostenská funkce trvala nepřetržitě po celou dobu války, navíc nepřetržité a stále se stupňující konflikty v obci, způsobené vleklými zásobovacími potížemi s potravinami jej nakonec donutily v únoru roku 1918 k rezignaci. Je ale typické pro tehdejší starosty, že Emil Katschner po svém odstoupení z funkce starosty prostřednictvím notáře oznámil, že „založil dvě studijní nadace po 6.000 K ve prospěch studujících dětí svých dělníků, příslušníků obce polické."

Na druhou stranu však byla od roku 1916 zavedena v Katschnerově továrně vojenská výroba, která dokázala udržet chod továrny po celou dobu války, na rozdíl od protější továrny Viléma Pellyho, kde byla textilní výroba pro nedostatek surovin postupně zcela utlumena. Emil Katschner se řízení svého podniku vzdal roku 1920 a odstěhoval se do Prahy, kde trávil svůj zasloužený odpočinek. Továrnu se zavedenou značkou EKP převzal jeho syn ing. Emil Katschner.

Emil Katschner starší zemřel 8. dubna 1932 v Praze. Obřadu se tehdy zúčastnila delegace města v čele se starostou Janem Vackem. 10. dubna byla urna s pozůstatky uložena na polickém hřbitově do rodinné hrobky, za velké účasti občanů a dělnictva továrny EKP.

Inženýr Emil Katschner se oženil roku 1911 s Halinou Friedrichovou, bydlící v Polici čp. 18. Josef Brandejs k tomuto sňatku poznamenal: „Byla to dcera Josefa Fridricha, vrchního lesníka na Rusii na Urálu. Bylť to syn polického zahradníka panského, již ku pravoslavné víře přestoupeného, taktéž i nevěsta vyznání pravoslavného zůstala i po sňatku co manželka Emila Katschnera ingeneura a bydleli v nově postaveném domě při továrně. Emil a Helena Kačnerovi novomanželé, v měsíci září propustili ředitele továrny Odemera, Němce rozeného z Vestfálska, který po 11 roků v továrně zámečnické ředitelem byl. Od propuštění ředitele řídějí onu továrnu domácí odchovanci a Emil Katschner sám."

Výroba v továrně se po skončení 1. světové války rychle stabilizovala a pokračovala v tradiční výrobě. Zvláště kvalita bruslí značky EKP byla příslovečná. Ing. Emil Katschner přirozeně lední sporty podporoval. Jak v Polici, kde byl i jeho zásluhou založen roku 1931 oddíl ledního hokeje, ale i jinak, kdy do Police několikrát přivedl na exhibiční představení tehdejší nejlepší české krasobruslaře. Sám byl i výtečným fotografem a bylo jeho zásluhou, že roku 1927 byl v Polici založen klub fotografů - amatérů, jehož předsedou se stal. V prosinci 1937 oslavila firma EKP, továrna na brusle a šrouby, 50 let svého trvání. Při této příležitosti podělil majitel firmy své dlouholeté zaměstnance věcnými a peněžitými dary a obci věnoval 5.000 Kč na sociální účely. Během německé okupace se aktivně zapojil do odbojového hnutí, zejména spoluprací s Václavem Krupkou z Pardubic, který byl jednou z vedoucích osobností tehdejších akcí výsadkové skupiny Silver A, když jeho pardubický byt byl prvním úkrytem parašutistů této skupiny. Do své rozsáhlé sítě zapojil i továrníka ing. Emila Katschnera a především jeho syna Milana, který prostřednictvím manželů Krupkových zásoboval léky a potravinami parašutisty, ukryté v kryptě pražského pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Rok 1945 však přinesl první černé mraky na dosud jasné obloze: na firmu EKP byla v květnu uvalena národní správa, majitel továrny byl zatčen a zcela absurdně obžalován z kolaborace. Sama firma pokračovala v tradiční výrobě a přes citelný nedostatek pracovních sil zakrátko dosáhla dřívější úrovně. V roce 1947 byla továrna nakonec zase vrácena majitelům a vedení podniku se ujal syn Milan Katschner (*1919). Připomeňme, že již roku 1948 firma vystavovala na veletrhu v Praze novinku, která předešla dobu a našla uplatnění až dnes - kolečkové brusle.

A poslední tečka za historií firmy EKP po únorovém komunistickém puči: 27. června 1948 byly vyhláškou č. 1255 ministra průmyslu Gustava Klimenta znárodněny strojírenské podniky EKP (ing. Emil Katschner) a Hubka (Kovopol), sídlící vedle sebe (hranici tvořil potok „Vrbičky"), sloučeny do jednoho podniku a další vyhláškou ministerskou vyhláškou č. 1306 zařazeny do národního podniku „Sigma-pumpy" v Olomouci (podle zákona o znárodnění podniků s více než 50 zaměstnanci z 28. 4. t.r.). Další vývoj pozdějšího národního podniku Kovopol rovněž není nezajímavý, ovšem s historií zakladatelů firmy nemá již nic společného. Snad jen to, že zde tradiční výroba bruslí pokračovala až do roku 1960, kdy byla přeložena do pobočného závodu v Olomouci.

Ing. Emil Katschner poté Polici natrvalo opustil, žil v Hranicích na Moravě u své dcery Lenky Tugendliebové a zde roku 1974 zemřel ve věku 87 let. Jeho syn Milan (*1919), poslední zástupce fy EKP z rodu Katschnerů, emigroval, v prosinci 1948 se ve Švýcarsku oženil s Karlou Löwensteinovou - Navrátilovou a odcestoval do Brazílie. Tam roku 1984 v Santo Amaro zemřel. Zpopelněn byl v Sao Paulo a jeho popel byl vysypán do moře v zátoce, kde prý rád sedával. Kdoví, jestli tam vzpomínal i na Polici?