Město Police nad Metují
Police nad Metují

Важливу інформацію для біженців з України можна знайти тут

(Pomoc Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům najdete zde)

Antonín Krtička

Antonín Krtička Do pomyslné galerie historiků zabývajících se Policí nad Metují a Polickem se dá svým způsobem zařadit i polický knihař a knihkupec a také spisovatel a sběratel regionálních pověstí Antonín Krtička-Polický. Nepřispěl sice žádným závažným způsobem k novým poznatkům z dějin našeho regionu, snad ale nikdo jiný jako on se tak významně nezasloužil o jejich popularizaci.

Antonín Krtička se narodil 17. června 1879 ve Žďáru nad Metují (nikoli roku 1880 - tento údaj se táhne jako červená nit od prvního mylného zveřejnění Stanislavem Brandejsem všemi pozdějšími publikacemi!) jako syn Jana Krtičky a Kristiny, rozené Müllerové, pocházející z maršovského mlýna. In margine zde připomeňme, že to byla sestra akademického malíře Františka Müllera, autora četných kostelních obrazů, který žil v Chrudimi. I v Polici jeden máme, na postranním oltáři Bolestné Matky Boží ve farním kostele Nanebevzetí P. Marie. Snad díky jemu se Antonín Krtička právě v Chrudimi učil knihařem, pak v učení pokračoval u fy Cellerin & syn na Královských Vinohradech, kde po několik let i pracoval. S vlastní knihařskou živností začal v Jičíně, ale již roku 1909 se usadil v Polici nad Metují, z Prahy si přivedl i svou manželku Marii, rozenou Duchazských. Byt a knihařskou dílnu si zařídil v domě čp. 111 (zbořeném roku 2004 kvůli obchvatu města). Po skončení 1. světové války, které se zúčastnil jako profesionista (tj. věnoval se svému řemeslu), si podal žádost o dovolení zřídit si knihkupeckou živnost a v domě čp. 2 na Komenského náměstí si otevřel malý knihkupecký obchod. Mnozí starší si jej zde v tomto krámku jako bělovlasého staříka dobře pamatují ještě kolem roku 1950.

Antonín Krtička byl především silným lokálním patriotem. Miloval svůj rodný kraj, což také zavdalo průchod jeho velkému koníčku - organizované turistice, kterému nezištně věnoval mnoho svého času. Po mnoho let pracoval ve výboru Klubu československých turistů v Polici n. Met., značkoval nové turistické cesty, byl neúnavným průvodcem mnoha výprav po zdejším okolí, Ostaši či Broumovských Stěnách. Stačilo, aby ve svém krámku zahlédl školní výlet, zanechal vší práce a na celý den zmizel. Že to bylo na úkor řemesla i rodiny rozumí se samosebou. „Jako vyhledávaný průvodce cizích turistů po Polických stěnách získal si všeobecné obliby a jeho zásluhou neobyčejně vzrostl proud turistů do Police. Po krásném polickém okolí provedl do roku 1940 jen přes 20.000 školních dětí." Jeho nadšení pro organizovanou turistiku bylo tak velké, že se v jejím zájmu dopustil i zřejmého podvrhu: roku 1921 „objevil" na Ostaši v dnešní sluji Českých bratří balvan s vytesaným kalichem a letopočtem „1627" - již v té době se soudilo, že tu jde spíše o výtvor fantasie nálezce než o skutečný historický objev. Dnes se Krtičkův nález „památného kamene" pokládá za mystifikaci, zapadající v pravou chvíli do období masového rozvoje organizované turistiky i vzniku československé církve.

Mimoto však byl Antonín Krtička i nadšeným čtenářem a obdivovatelem tvorby osobnosti, literárně spjaté s naším krajem: spisovatelem a dramatikem Aloisem Jiráskem. Rovněž ctil historika Václava Vladivoje Tomka, který napsal nedostižnou monografii „příběhů kláštera a města Police nad Medhují". Oba podněcovali jeho fantazii a snad právě to probudilo jeho ctižádost stát se rovněž spisovatelem. Po blízkém i vzdáleném okolí začal sbírat lidové pověsti, které nakonec „pro mládež i dospělé" shromáždil ve sbírce historických povídek a pověstí nazvané „Z královského hvozdu", vydané roku 1920 vlastním nákladem. Roku 1925 následoval další velký soubor pověstí „Báje a pověsti z kraje Jiráskova", který se během následujících let stal velmi oblíbený a dočkal řady dalších vydání (zde se již Antonín Krtička prezentuje s literárním přídomkem Polický). Jako poslední v této kategorii jeho tvorby vydal roku 1928 ještě útlou knížečku „Hora Ostaš v pověstech a bájích." Tato Krtičkova literární tvorba záhy nalezla (a kupodivu dodnes nachází) rozsáhlý a nadšený okruh čtenářů, zejména mládeže. Je to zejména proto, že na podkladě skutečných historických událostí (čerpaných především z Tomka) si Krtička vymýšlí, je vybaven bohatou obrazotvorností, velmi zručně vedle sebe klade nesporná fakta (včetně přesných datací), která tvoří reálný základ příběhu a k nim připojuje své fikce, které mají obstarat poutavost a zajímavost příběhu. To lze doložit na mnoha příkladech, např. v povídce „Klášterní pověsti polické", kde na základě skutečné události z roku 1300, zapsané opatem Bavorem, vytvoří košatý příběh o vyloupení polického kostela. Někdy mu stačí maličkost: ze skutečné postavy poustevníka Kristiána Goldsteina učiní vůdce hvězdeckých loupežníků („Kovářova rokle"), jindy je nález hrnečku se stříbrnými mincemi při dobývání pařezů nad Suchým dolem dostatečnou inspirací k napsání povídky „Evangelíkův poklad." Ještě dnes je mnoho polických občanů ochotno, na základě své četby z mládí, přísahat na nespornou existenci jezera s dravými rybami pod klášterní budovou, na podzemní chodbu, vedoucí z kláštera až mezi skály na Ostaši, na Pánovu cestu, po níž opat Selender nikdy neprchal, na původ názvu řeky Metuje podle nalezeného medu lesních včel. Tak dalece je Krtičkova tvorba ovlivnila a utkvěla jim v paměti.

Jméno Antonína Krtičky však lze nalézt i pod mnoha články, kterými zásoboval četné turistické průvodce a časopisy a tak přispíval k dobré propagaci tohoto kraje. Jeho práce najdeme i ve významném regionálním sborníku první republiky „Od kladského pomezí": např. články „Jiří Vostrý-Žitavec", „Ostašský zrádce", „Památný kámen na Ostaši", či „O původu kaple a myslivny na Hvězdě."

Poslední kategorie tvorby Antonína Krtičky-Polického je tvorba dramatická. Roku 1934 napsal drama „Karel Dostál, selský jenerál" (připomínající zřetelně Jiráskova „Emigranta"), kde zpracoval rušné události selského povstání na Policku roku 1775, vedle toho pořídil zdramatizoval i Jiráskovu povídku „Pandurek", odehrávající se na Policku za sedmileté války, která měla premiéru na polickém jevišti v hostinci „U Richterů" 17. a 24. dubna roku 1932. Tím však Krtičkova dramatická tvorba zdaleka nekončí. Směle se odvážil se i na operetní libreta: roku 1934 napsal libreto operety „Na Hvězdě" (na motiv humoresky polického akademického malíře Václava Luňáčka „Kníže pán na výletu", z jeho knihy „Quodlibet"), k níž hudbu složil učitel Václav Konárek z Chocně, roku 1937 napsal libreto k operetě „Modré oči", k níž hudbu složil polický učitel Jaromír Žid (hráno 19., 20. a 21. června) a roku 1940 libreto operety „Inserát" s hudbou bezděkovského hudebníka a kapelníka Františka Borny. Nevíme, zda se i tato operetka objevila na některém jevišti v okolí. Jeho dílem je také melodramatická pohádka „Miloš a Krasava", k níž rovněž složil hudbu František Borna, uvedená na jevišti Kolárova divadla roku 1941.

Výstižně a beze zbytku charakterizovala Antonína Krtičku PhDr. Eva Koudelková v doslovu k poslednímu vydání jeho „Bájí a pověstí z kraje Jiráskova": ...„Vždycky však zůstal autorem regionálním, k jehož přednostem patřila dobrá orientace v místní historii, zachycení událostí a jevů, které se udály nebo mohly stát v bližší či vzdálenější minulosti, dále zdání dějinné věrohodnosti, zobrazení dějin v duchu myšlení a citů obyčejného člověka, kombinace prvků autentických se smyšlenými a využití fakt a zákonitostí dějin při zobrazení konkrétních postav, lidských osudů a dějů. Také sepětí s lokálním prostředím, pro beletrizovanou historickou pověst tak charakteristické, je jedním z důležitých rysů jeho vyprávění. Tím budoval a udržoval u svých čtenářů obecné povědomí o kraji, kde žili, vedl je k uvědomění si specifičnosti jejich regionu, jeho originálních znaků, odlišujících jej od regionů jiných. Ukazoval, že tento kraj má svou vlastní paměť, bohatou a imaginativní, na níž je třeba navazovat. Vždyť pověsti jsou jedním z klíčů pro pochopení historie, a máloco utváří osobnostní charakter jedince i etnika tak jako pověsti a pohádky, tedy ústní tradice s moudrostí a poučením, jež jsou v ní obsaženy." Není k tomu co dodat. Antonín Krtička zemřel v Broumově 29. září 1952.