Antonín Hausmann

Antonín Hausmann nebyl polický rodák, narodil se v Hronově 23. listopadu 1808. Na polickou školu přišel z Úpice roku 1826 a osmnáctiletý mladík se stal „poníženým, skromným pomocníkem" již stařičkého učitele Josefa Budiny, někdejšího bezděkovského kantora. Po jeho smrti roku 1840 byli na polické škole (byla to dnešní „dřevěnka" čp. 15) ustanoveni dva učitelé: Benedikt Werner, Němec z Velké Bukoviny u Kuksu, dřívější učitel v Machově a jako druhý učitel Antonín Hausmann. Po smrti Wernera v roce 1855 se Antonín Hausmann stal prvním učitelem na polické škole.

Žák Hausmannův, kronikář Josef Brandejs takto na svého učitele vzpomíná: „Také po smrti Benedikta Wernera Antonín Hausmann co první učitel pěstovalť znamenitě hudbu pro chrám Polický, onť byl téměř všech zdejších hudebních nástrojů hudebníkem a velmi dobrý varhaník byl a výtečný zpěvák co basista. Hned po nastoupení jeho za prvního učitele v Polici roku 1856 hleděl žáky národně cvičiti, mluvu jim opravoval a taktéž i vybízel žáky, aby v jejích rodinách bratrům, sestrám a i třeba rodičům mluvu, slova opravovali a jmenovali jim je česky, an byla v zdejší krajině mluva velmi s mnoha slovy německými pomíchaná a zkomolená. Antonín Hausmann zavedl při vyučování psaní českou nynější literou psáti a německy pouze při německé písemnosti psáti, všecko ve škole co stávalo a při vyučování se jmenovalo pouze jen česky. Ryze česky mluviti, kázal zeměpis český, i dějepis Čech vysvětlovalť jak daleko se jemu to nechalo tč. vyučovati a sebou do sešitu články dal napsati a říkával žákům, aby to doma rodičům předčítali, neb málo lidem jest dějepis náš znám, a vybízel je aby byli věrní vlasti své co dobří Čechové a vykládal též, kdy jak slavný býval a jak poklesl nyní, aby tehdy hleděli se česky vzdělávati, za čehož se jemu několikráte od vdp. p. katechety Emeliána Koláře t. času důtky dostalo, když do školy zavítal, kde sobě také od žáků sešity předčítal a je přehlížel a posuzoval, které děje se snad neměly objasňovati, tu domlouval učiteli, často dost přísně. Antonín Hausmann také dosti horlivě sám vyučoval ve škole náboženství a mravoučení, aby jeho odchovaní žáci se stali řádnými občany. Ještě i po dnešní dobu kdo jej znal a jeho žákem byl, vzpomíná na něho jak horlivý a dobrý učitel to byl"...

Antonín Hausmann se zapojil do polického kulturního života vskutku příkladně. Jak již bylo řečeno, byl výborným zpěvákem, hudebníkem snad na všechny nástroje včetně varhan, rovněž kapelníkem, později ředitelem kůru. Skládal skladby chrámové, písně, ale i světské kuplety a dueta, stejně jako hudbu a zpěvy k divadelním hrám. Byl dirigentem ženského zpěváckého spolku „Vlasta", dirigoval mužský pěvecký kroužek „Sokola". Roku 1862 vydal tiskem oblíbený kancionál našich prababiček: „Zpěvy duchovní k službám Božím pro osadu Polickou."

Stejně aktivně se zapojil činnosti v ochotnickém spolku, kde vykonával po Antonínu Pflegerovi funkci „ředitele". Poličtí „herci z ochoty" měli své útočiště na sále hostince „U černého koně" (čp. 79), kde jak Brandejs poznamenává, „hrávalo se častěji od sdružených měšťanských synků a dcer divadlo, kteréžto dál a dále se vzmáhalo a o které se hlavně zpečoval mladý dosud učitelský spomocník Antonín Hausmann u učitele Josefa Budiny, kterýžto dbali, aby česká mluva v Polici se vytříbila an byla pomíchána velice toho času s německými slovy, a také dbali, aby se ráz města úplně česky zachoval a obnovil, an tenkráte ponejvíce přednější měšťané sousedé mluvili větším dílem ve svých domácnostech po německu, an také vícero sousedů německých v Polici se nacházelo."

Byl horlivým dopisovatelem Pospíšilova časopisu Květy, kde mu byl příkladem písař panské kanceláře Antonín Pfleger-Kopidlanský. Pro české čtenáře přibližuje obraz života v městečku Polici: podává zprávu o „zdejší knihovně, kteráž chvalným vedením p. kooperátora Cirylla Dohnálka rok po roce jak knihami, tak i čtenářstvem se vzmáhá. K velké radosti nám slouží to, že ačkoli zde takořka v okresu německém bytujem, přece čas po čase tato čtenářská beseda společnost přirůstá a rozšířenosti nabývá", píše o oslavě výročí padesátileté školní služby bezděkovského učitele Josefa Čecha, jindy zase přispívá článkem „Nápisy a písně", kde mj. poznamenává, že „duch národní v zdejším okolí valně se rozléhá" a že „naši mladí lidé a něžná pleť libují si velmi v českých zpěvech a zhusta zde slyšeti zvuků národních jako: Kde domov můj?, České vesnické děvče atd."

Pěkný příklad o snaze Hausmanna o uplatnění a renesanci českého jazyka podává Josef Brandejs: „dne 30. dubna 1854, když slavili Jeho císařské Veličenstvo František Josef I., císař rakouský sňatek kopulaci s arcikněžnou bavorskou Alžbětou ve Vídni, toho dne bylo zasázeno 12 stromků pod sochou P. Marie na kopci v jedné řadě. K tomu zvoleno 12 žáků, aby každý z nich jeden stromek zasadil. Museli všichni žáci za tehdejších učitelů Beneše Wernera a Antonína Hausmanna a školního katechety vlp. Emeliána Koláře o 1½ hodině ze školy na ono místo v průvodu jíti. Zahradníkem přitom byl tehdáž mezihorní mlynář Josef Beier, rodilý Němec Slezák a tam sebou pomáhal stromky do připravených již děr sázeti. On při sázení žáky poučoval, jichž sázelo dvanácte ovocných štěpů, a při jednom každém stromku byl zvolený žák slušně oděný a širokou dlouhou červenobílou stuhou přes rameno až dolů přes celé tělo opásán, a tu při jednom každém sázení stromku připíjelo se pokaždé vínem a na zdraví císařských novomanželů a pozdvihl J. Beier sklínku naplněnou vínem a praví: zvolejte se mnou »Vivat hoch!« což učitele Antonína Hausmanna velice jakožto dobrého Čecha hněvalo a tu hlasitě pravil, křičte a volejte »Sláva!« po česku. [...] Sám první učitel B. Werner byl též horlivý Němec, kterýžto do školních katalogů i zápisky po německu zanášel v naší české škole polické. [...] Zato byl ale druhý učitel dobrý národovec a vlastenec Antonín Hausmann, který žákům zkomolené řeči z německa na česko opravoval a vybízel žáky, aby starším lidem slova opravovali a řádně po česku mluvili, správně taktéž i okolní vesnické učitele nabádal, aby v jejich osadách lid cvičili nápravou českého jazyka mluvíce a stali se z nich dobří vlastenci národa českého. Což se během času přičiněním jeho stalo a mluva na Policku se vytříbila. Nejhlavněji zkomoleně mluvilo se ve Hlavňově, v Pěkově, na Slavném a v Suchodole".

Roku 1858 byla slavnostně otevřena nová škola v čp. 107. „a odevzdána k vyučování řiditeli školy t. č. Antonínu Hausmannovi a druhému učiteli Wácslavu Reichartovi, též i k obývání jejich" - Hausmann se tedy s rodinou stěhuje ze staré dřevěnky do nového bytu.

Počínaje rokem 1861 se Antonín Hausmann rovněž objevuje jako zvolený člen sboru obecních zastupitelů, kde se stal zapisovatelem. Ani tam jeho vlastenecká aktivita nekončí. „Až do této doby vedly se protokoly do knih obecních v jazyku německém, což Antonína Hausmanna, člena výboru obecního zastupitelství a učitele polického, když zasedal ku projednávání mnohých záležitostí v plenární schůzi, tak tu velice jej ta němčina v našem českém městě u obecního úřadu mrzela a tu s jeho návodem usnešeno jest všecky knihy a protokoly a listiny v českém jazyku psáti a vésti, což se od téže doby takto plní. Za starších časův se též všecko po česku v polickém magistrátním úřadě vedlo a úřadovalo, ale od panování císařovny Marie Terezie a jejího syna císaře Josefa II. se městský úřad zněmčil a tak se dělo po ten celý čas. Učitel Hausmann říkával častěji, že Police má nevlastní vůdcové v podobě té, jako když osiřelé děti mají nevlastní rodiče. On byl horlivý Čech." Jako člen obecního zastupitelstva se roku 1863 přičinil o založení Občanské záložny. „Toho času panovala veliká lichva, mnozí lidé nestyděli se bráti z jednoho zlatého za jeden týden až 10 krejcarů, a až přes 50 % za podepsanou vystavenou směnku brali, i také ještě více. Tu se zakládaly ve městech Občanské záložny, tak také z pokynutí některých sousedů a tehdejšího učitele Antonína Hausmanna, člena městského zastupitelstva, založená jest v Polici. Předsedou její byl Antonín Hausmann, učitel a dvanácte výborů sebou ji spravovali..." Opomenuto nesmí být ani Hausmannovo hájení zájmů města spolu s purkmistrem Janem Kejdanou za prusko-rakouské války roku 1866.

Nemohl chybět ani při vzniku tělocvičné jednoty „Sokol" v Polici. V červnu roku 1869 bylo vydáno prozatímním výborem pro založení „Spolku tělocvičného se sborem hasičským" jehož byl členem a určitě i autorem provolání k občanstvu, v němž se vyzývá ke vstupu do spolku, „by sílením těla sílil i duch náš. Spolek ten však bude také pěstovati lásku k vlasti - matce své a rodnému jazyku, kterýž víže jaré mládí i muže dospělé pod jeden prapor bratrství, sjednocenosti a vytrvalosti". V novém spolku se stal jednatelem.

Nesmíme zapomenout ani na jeho věrné přátelství s historikem Václavem Vladivojem Tomkem. Tomek se s ním seznámil při jednom posvícení, kde si Hausmann „přivydělával muzikou" a stali se pak nejdůvěrnějšími přáteli. Hausmann doprovázel Tomka na jeho pověstných vycházkách a výletech do blízkého i vzdálenějšího okolí, několikrát s ním byl i v cizině.

Antonín Hausmann měl se svou manželkou Amálií, roz. Šimkovou, dcerou náchodského sklenáře dvě děti (pokud je známo). Dcera Ludmila byla provdaná za polického poštmistra Karla Pyra, po jeho smrti se odstěhovala do České Skalice, kde sama vedla poštovní úřad. Jeho syn Václav Vlastimil Hausmann se narodil roku 1850 v Polici. Původním povoláním byl učitel jako jeho otec, později se však věnoval výhradně hudbě a působil jako kapelník a ředitel kůru na mnoha místech doma i v cizině. Založil „Jednotu českoslovanských ředitelů kůru", redigoval časopis „Českoslovanský varhaník". Zkomponoval množství chrámových i světských skladeb, složil dvě opery, napsal i dvě veselohry. Mj. vydal i „Sbírku vojenských písní v armádě rakouské zpívaných" (1900). Zemřel roku 1903 v České Třebové.

Do výslužby odešel Antonín Hausmann roku 1872. Učil však ještě jeden rok, až jeho nástupce Josef Hamza dokončil potřebný učitelský kurs. „Když se konečně tak stalo, mínil se odstěhovati do České Skalice, kdež po smrti zetě jeho poštovského Karla Píra vdova po něm Lidmila Hausmannová obdržela úřad poštovský, zjednavší sobě způsobilost k tomu již za života manželova. K odjezdu jeho z Police přišlo dne 1. května a vykonán byl neobyčejnou slavností. Bylť v učitelském povolání působil 47 let, a zásluhy byly odevšeho obyvatelstva vroucně uznávány, takže těšil se z velké oblíbenosti. Předem odjezdu byl uspořádán městskou radou průvod u večer s hudbou od obecního domu U zeleného stromu ke škole, kdež odevzdán mu diplom měšťanoství Janem Kejdanou za přítomnosti celé rady městské a jiných sousedů polických a vzdán byl mu dík za jeho dlouholeté a zdárné působení v jeho učitelském stavu, který tak velký počet Polických, Ledhujských, Bukovických a Radešovských žáků vždy vzorně ponaučoval a odchoval. Ráno potom byly služby Boží v chrámu, k němuž vedeno všechno žákovstvo, po nich pak v 9 hodin seřaděn velký počet vozů k vyprovodění jeho. Při vystoupení jeho z kostela dáno znamení výstřelem ze tří moždířů po sobě a ještě jednou mezi jízdou z města, jehož obyvatelstvo všecko dávalo náklonnost svou k němu najevo i s mnohými stranami slzících lidí. U vyprovázení zúčastnili se také zvláště spolek hasičů, spolek zpěvácký, též ochotníků divadelních i veteránů, někteří až do Hronova. Šest povozů jelo s ním až do Náchoda, odkudž dojel do Skalice s manželkou svou a dcerou dosud svobodnou Fanynkou ve 4 hodiny odpůldne. Před odjezdem večer po odevzdání diplomu vyšel učitel Hausmann ze školy na podsíň před školu a u přítomnosti velmi četného občanstva konal delší řeč všemu obecenstvu, vřelé poděkování za jemu prokázanou úctu a tu všecku lásku, kterou po ta všechna leta v Polici od obecenstva míval a ku konci pravil také, že on by se nikdy z Police byl až do jeho smrti neodstěhoval, kdyby ho rodinné poměry k tomu nevedly, ku své dceři Lidmile vdově do Skalice, a že přeje polickým osadníkům vše nadále to nejlepší co sobě sami přejí a s třesoucím hlasem silně vysloveným pravil: Dávám Vám všem s Bohem!"

Antonín Hausmann, „učitel polický na odpočinku ve Skalici", zemřel 31. prosince 1885. Jeho vděčný žák Josef Brandejs zapsal: „pohřeb byl konán r. 1886 2. ledna. Pohřbu jeho zúčastnili se poličtí od rady městské vyslaná deputace a vícero jiných soukromých jeho bývalých odchovaných žáků"...