Požáry v Polici

Procházíme-li dávnými dějinami police nad Metují, zjišťujeme, že tehdejší život obyvatel městečka nebyl rozhodně nijak záviděníhodný. Obyvatelé byli v minulosti krutě decimováni infekčními nemocemi. Připomeňme si hrůznou epidemii moru v roce 1585, kdy na celém polickém panství vymřelo 2.250 osob, nebo za třicetileté války, roku 1633, kdy na panství pomřelo 946 osob. Morová epidemie se Polici nevyhnula ani roku 1714. Dostavovaly se velké hladomory; o prvním máme zmínku již v zápiscích opata Bavora: tehdy za jeho opatství, v roce 1280 nastalo v celé Evropě tak velké celoroční ochlazení, že sedlákům po několik let téměř nevzešla úroda. Další hladomory se dostavily např. roku 1772 a 1800. Následovala série epidemií cholery. Roku 1831, kdy zemřelo 300 obyvatel, roku 1832 214, roku 1837 182 osob. Naráz vymíraly celé rodiny; cholera morbus se objevila ještě roku 1849 a pak také roku 1866 po prusko-rakouské válce, kdy do Police zavleklo choleru procházející pruské vojsko, na kterou zemřelo 14 osob. A války! První války husitské: 27.května1421 obyvatelé městečka povražděni na Ostaši; pak válka třicetiletá - po jejím konci roku 1648 mělo městečko jen 63 obydlených domů, 85 jich leželo v sutinách. A války o dědictví rakouské - táhly se od roku 1740 s přestávkami po dobu 23 let! na jejich konci, po hubertsburgském míru, uzavřeném roku 1763, nacházíme v Polici jen 700 zbídačených obyvatel. Při těch všech neštěstích si však nelze nevšimnout jednoho úžasného fenoménu. Lidé i když považovali tyto katastrofy za rány, které na ně posílá Bůh jako trest za jejich hříchy, se po všech těchto ranách dokázali zase znovu vzchopit a od začátku začít znovu z torsek budovat své městečko. Také po četných zničujících požárech, kdy městečko Police, jako bájný pták Fénix, znovu o znovu povstávalo z popela k novému životu a jeho obyvatelé znovu s nadějí do budoucnosti budovali svá prostá stavení.
 

Tyto požáry města také jsou námětem tohoto pojednání.

Původní zástavba městečka ze sroubených dřevěných chalup byla ohněm velmi snadno zranitelná. Střechy, převážně zhotovené ze slaměných došků, nebo ty lepší z dřevěných šindelů, komíny zřízené z dřevěných fošen, nedokonalé krby a nedostatečně zajištěná primitivní topeniště v černých kuchyních (kamna ještě nebyla běžná) nebo pekařské pece, osvětlování otevřeným ohněm pomocí loučí, se kterými se chodilo i na půdy nebo do stodol, které stávaly mnohde hned za obytnými domy, to vše mělo za následek, že byl !červený kohout“ v městečku poměrně častým hostem i v mírových časech; nemluvě o válce, kdy vypalování měst bývalo považováno ze regulérní způsob útoku na zboží nepřítele. Jakmile vzešel náhodně z neopatrnosti v domě oheň, shořelo přitom často i celé městečko. Polévání ohně vědry nestačilo ani lokalizovat požár, který se snadno přenášel v husté uliční zástavbě z jednoho stavení na druhé.
 

První zpráva o požáru městečka Police, o kterém z historie celkem bezpečně víme, se dochovala ze stručné zprávy zaznamenaná ve Starých letopisech českých, v kronice kolegiáta Pražského a také v pozoruhodném rukopise z roku 1684 s nápisem: „Weytah z kněh starých kostelních a špitálských Polických“ a rovněž i v pamětní knize mariánského bratrstva, kterou založil P.Bonaventura Pitr okolo roku 1740. Zní takto: „Léta 1421 w auterý po Božím těle (27.května - pozn. pis.), slezáci vtrhaše do Čech, město Polici wypálili, a potom po dwauch nedělích město Úpici též wypálili+ jak staří předkowé, a mnozí, kteří mohli, do Wostaše utekli, tam jsauce wyzrazeni byli, a dolů ze skal házeni; panny a ženy za wlasy wěšeny na dříví, dolů házeny a tak mordowány“.
 

K dalšímu požáru celého městečka s největší pravděpodobností došlo v srpnu roku 1469, kdy klášter a městečko obsadil se svým vojskem polní hejtman František z Háje, který přišel ve službách uherského krále Matyáše na pomoc Slezákům v boji proti králi Jiřímu z Poděbrad. Polický klášter jako pevný opěrný bod nejprve obsadil a pak později zničil a vypálil. Zpráva o tom není natolik určitá, abychom s jistotou věděli, zda lehlo popelem i městečko - s ohledem na tehdejší běžnou válečnou praxi je to však velmi pravděpodobné.
 

Obrovský požár postihl městečko také 13.března 1535, kdy vyhořelo celé až na dva domy v Hořejší ulici (dnes Tomkově ulici - pozn. pis.). V nejstarších pamětech polického Mariánského bratrstva se uvádí: „w sobotu před smrtedlnau neděli město Police wšeckno wyhořelo pod Lidkowský a Pawlovský dům v ulici Hořejší“. Již zmíněné paměti špitálské nazývají tento požár „prwním shořením města Police“ - plyne z toho, že v době složení těchto pamětí nikdo ze starších obyvatel požár podobného rozsahu již nepamatoval.
 

Dalšího většího požáru se městečko dočkalo až po celých 72 letech. Mezitím sice roku 1544 vyhořel, následkem velkého sucha, les Žděřina a les v Ochozi, a pak 24.června roku 1566 také klášter i s kostelem. Oheň vyšel 22.února 1607 ve tři hodiny ráno z domu Jana Bendy, zvaného Mikše (dnešní čp.86, tam kde je drogerie) a pohltil celkem 11 domů na této a severní straně náměstí.
 

Mnohem větší neštěstí ohně však pohltilo městečko v neděli 4.června 1617. Vyhořelo celkem 70 domů - včetně radnice (na které byly zničeny hodiny a rozlil se zvon), pivovaru, špitálu, panského mlýna u kláštera s panskou stodolou a 15 stodol městských. Ze kterého domu tehdy oheň vyšel není dnes již známo, vyhořelo však celé náměstí, celá ulice kostelní a velká část Záměstí. Postiženým poslali podporu obyvatelé z mnohých měst z Čech i ze Slezska, celkem přes 143 kop míšenských. Zanedlouho však zaklepala na dveře třicetiletá válka a mnoho domů již zůstalo po tomto požáru na dlouhá léta neobnovených v troskách jen jako smutná spáleniště.
 

K dalšímu velkému požáru města došlo 28.března 1673. V osm hodin večer vyšel oheň z domu pekaře Jana Krtičky (dnešní čp.12 - je zde obchod „Reno“) v Kostelní ulici a rozšířil se na obě strany. Vyhořelo celkem 27 domů, z toho celá východní a jižní strana i s radnicí (čp.77) a část ulice Kostelní. Kronikář Josef Brandejs nám o tom zapsal: „Po nešťastném ohni roku 1673 vydal dne 17.dubna Jan Krtička od sebe revers zkrz jeho neopatrnost vzniklého ohně, totiž: já, Jan mladší Krtička pro měšťany Polický známo činím a přiznávám se tímto listem, jenž revers sluje. Takž jakž dne 28. měsíce minulého března léta přítomného skrze nedbanlivost mou při pečení preclíků hodinu na noc u pece oheň vyšel, mnoho domů s rathouzem v prach a popel obrátil, v kterýžto příčině napomínám, také vězením trestán od pana burgmistra a raddy jsouc, již prvotně mnohokrát pro nebezpečenství ohně přísně napomínán také skrze to od p. burgmistra a raddy i na místě vší obci Polické při J.M.T. praelatem Tomášem, vrchnosti mé obžalován. I nemohouc takovému obvinění žádným způsobem na odpor se stavěti, poněvadž zkrze jistý examen a bedlivou inkviritici (výslech - pozn. pis.) a svědkami patrně věc vycházela, že od nepřestálého topení z pece stěna se zapálila a nedbanlivostí mou takový oheň vznikl. V tej příčině milostivá vrchnost jistou vejpověď dle práva vynajíti a učiniti ráčila“... Prohlášení pak pokračuje popisem uděleného trestu a končí prohlášením: „protož já zvrchu podepsaný Jan mladší Krtička slibuji a připovídám jak osobu svou, manželku i s dítětem mýma ani zkrze nižádného člověka předně nad J.M. Prelátem a konventem ani nad služebníky J.M. nynějšího neb budoucího, též ani nad městem Police, sousedy neb obyvateli v něm... skutkem, řečí, pomlouváním nijakž na žádném místě, žádným vymyšleným způsobem se nevymsťovati, aniž čímž zlým nezvpomínati, toho nezvýkati, nýbrž všady a na každém místě proti jednomu každému tichost a pokoj zachovávati chci, a v tom se tímto zápisem pod ztracením hrdla mého zavazuji. Pro budoucí pak toho paměť a víru tento revers jsem mou vlastní rukou podepsal, i také u přítomnosti celého ouřadu Polického do kněh pamětních městských vepsal“...

Rozsudek opata Tomáše Sartoria byl velmi přísný. „Zabaveno jemu městiště domu jeho se vším příslušenstvím, též pole jemu přináležející Košťálovské u Žďára a louka pod Žďárem a zůstalo mu jest jemu jen jiné pole nad Strážnicí, řečené Hatovské. Mimo to musel se se ženou svou na tři léta vystěhovati z panství polického, maje na vůli hledati sobě bytu na ten čas buď na panství broumovském, buď kdekoli jinde. Odňaté spáleniště a pole i louka prodány jsou hned potom, dne 19.dubna za 690 kop míšenských a peníze tyto rozděleny jsou pohořelým sousedům dle jistého poměru, z čehož obec na vyhořelou radnici dostala 100 kop. Škoda způsobená tím ohněm čítala se však na 14.000 kop, protože se málo věcí mohlo zachrániti“...
 

2.listopadu 1697, po sedmé večerní hodině, vznikl oheň v domě Jiříka Zimy v Hořejší ulici a s ním vyhořeli tři jeho sousedé. Podle rozsudku opata Tomáše z 20.února 1698 musel také Zima postiženým sousedům zaplatit po 7 zlatých 40 krejcařík a vystěhovat se na rok z panství.
 

Velký požár postihl město 12.května 1700. Oheň vyšel pozdě v noci z domu severní strany náměstí (dnešní čp.96) a strávil tři strany náměstí, celou Hořejší a Kostelní ulici a také velkou část Záměstí. Vyhořela radnice, šatlava, pivovar uprostřed náměstí a panský dvůr. Městu se opět dostalo podpory z okolních měst, jmenovitě z Náchoda poslali 30 zlatých, jejich kníže Vavřinec Piccolomini 12 zl., tako opat křesoborský poslal 26 zlatých. Požár zavinil soused Mikuláš Vondráček, „člověk nepokojný, který míval ve zvyku pozdě přicházeti domů z hospody, dělati křiky a s rozsvícenou loučí běhati po domě. V takovém stavu přišel jest řečeného dne domů rovněž pozdě a z neopatrnosti zapáliv, utekl z domu ven a nechal hořeti, svolal toliko dospělé děti své, které bez pokřiku co mohli, a zatím oheň vyšlehl z domu jako pochodeň a hned na všechny strany se rozšířil“ - zapsal kronikář Brandejs. Vondráček po ohni utekl před trestem a ještě po třech létech se nevědělo kam zmizel. Jeho majetek byl jako v předešlých případech prodán.
 

Po tomto pekelném představení následovalo jen několik menších požárů. Roku 1731, 9.srpna, se následkem veder vznítily lesy pod Hejšovinou u Pasterkova. lesy hořely po tři dny, až pak se dostavil déšť, který pomohl povolaným poddaným oheň uhasit; dodnes jsou tato místa známá pod místními jmény Peklo (Hőlle, Pieklo) a V žernovišti - nedaleko Řeřišného. 6.února 1748 vyhořela chalupa Jana Franka na Záměstí (dnešní čp.143). 17.ledna 1776 vyhořel dům Jana Hofmanna (dnešní čp.8) v Kostelní ulici. Bylo tehdy velké štěstí, že nebyl vítr, na střechách leželo mnoho sněhu a že byl právě středeční jarmark, takže množství lidí přítomných na trhu pomohlo oheň uhasit a zachránit i vedlejší dům čp.9. 19.září 1780 shořela část klášterní střechy od komína kuchyně, 19.listopadu 1828 vyhořel mlynáři Janu Bernhardovi Pekařský mlýn (čp.227 - dnešní tzv. „Hadrovna“) v mezihorním údolí a konečně roku 1839, 18.ledna, vyhořela neopatrností služky (a milenky) sládka Dominika Sturmy sladovna měšťanského pivovaru.
 

Daleko největší katastrofa postihla město 19.dubna 1842. Oheň vyšel ráno o šesté hodině z domu obchodníka s plátny Josefa Lamky, „na podsíni v rynku (dnešní čp.18 na náměstí je zde obchod „Skrblíkův ráj“), který velkou část města v popel obrátil, totiž obě strany Hlavní (Kostelní) ulice, tři strany rynku až do Hořejší ulice k čp.68“. Nedotčeno zůstalo pouze 6 domů západní strany náměstí. Známá je historie náchodského postiliona, který jel s poštovním vozem z Broumova, po spatření zuřícího živlu hnal koně, po cestě oznamoval požár a žádal o pomoc. Před Náchodem mu uštvaný kůň padl a pošel. Požár tehdy vyšetřoval hradecký krajský hejtman hrabě Lev Thun (od roku 1848 prezident českého gubernia). Josef Brandejs o tom zapsal do své kroniky: „oheň vyšel dosti nezjištěným způsobem; byla v důmnění sestra majitele domu Karolina, že zapáliti měla, která také ve vyšetřování uvězněna byla, tam zoufale a zběsile, že prý jest ona nevinna, sousedé ji museli dnem i nocí hlídati, až pak předce pro nedostatek usvědčení propuštěna opět na svobodu byla, neb také vzešla domněnka, že souseda (purkmistra) Františka Šolce stará matka, která byla na mozku chorá na půdě při straně č.18 u oužlabí popel vysypala aneb jinak tak zaviniti mohla, ačkoliv se předce žádná jistota ani tu nevyšetřila“. Spáleniště domu čp.18 pak koupil v dražbě soused z čp.17 František Šolc, obchodník a purkmistr města a postavil zde nový dům.
 

Na závěr ještě epizoda z tohoto ohně, jak ji zapsal kronikář: ...“připomenouti se sluší, že když toto číslo domu hořelo (čp.78 - vedle dnešní samoobsluhy, Purkertova koloniálu - pozn. pis.), patřící barvíři Emanueli Schrollovi, zvláštní to povahy on člověk byl v celém jednání jeho života, tu si pohodlně vzav dýmku z domu svého, místo jiných věcí, které mohl ochránit, a pytlík s tabákem, a nacpal před svým hořícím domem dýmku tabákem, vytáhl fidibus (smotek papíru k zapálení - pozn. pis.) a rozžal jej od jeho hořícího domu a zakouřil si tím ohněm feifku tabákem naplněnou. Lidé vedle něho stojící hubovali na něho, že jest beze všeho citu. Byl velký flegmatik, a pravil: ať okusím alespoň ještě od mého domu, neb jest můj a žádnému potom nic není, že si od mého hořícího domu feifku zapaluji“... Humorná tečka za touto velkou tragedií. Dodejme ještě, že si Emanuel Schroll později, roku 1845, koupil dům čp.13 od Josefy Mrnkové, vdovy po městském kancelistovi Vendelínu Mrnkovi a zde provozoval své barvířské řemeslo, a že jeho syn, Ferdinand Schroll, byl vyhlášený kapelník vojenské hudby hradeckého pěšího pluku č.18.
 

Na západní stranu náměstí, kterou ušetřil požár v roce 1842, došlo 29.října roku 1853. Ve tři hodiny ráno vyšel oheň z hostince čp.84 (dnes je zde obchod se sportovními potřebami) Antonína Prouzy, bývalého mlynáře ze mlýna Kozínku. Vyhořelo šest domů této řady náměstí počínaje domem čp.81 až po čp.86. Majitel domu čp.83, řemenář Josef Hubka původem z Bezděkova, se i s dětmi zachraňoval skokem z oken a pochroumal si při tom nezhojitelně nohu. Pro zajímavost lze uvést, že až do požáru v roce 1853, kdy byla při obnově domů stržena, stála mezi domem čp.81 a protějším domem čp.79 kamenná brána. Byla postavena na památku návštěvy Josefa II. v Polici 19.listopadu 1779; císař touto uličkou vjel na náměstí, přijížděje od Radešova. Na bráně se skvěl císařský orel a zlatý nápis: Josepho II., imperatori augusto terra principi et patri populi“ (Josefe II., šťastný vladaři země a otče vlasti).

Polici pak ještě potkalo několik "menších" požárů. Tak 3l.března roku 1854 vyhořel dům Antonína Vejrycha čp.150 (dnes dům v ulici Pod Jasany) na Záměstí, l2.ledna 1866 vznikl požár v krámě purkmistra Jana Kejdany v čp.5 v Kostelní ulici (dnes je zde obchod "Univerzál" ). Za Kejdanu, který přišel za tmy opilý ze Žďěřiny, museli tehdy nalévat petrolej učedníci, kterým se při světle svíčky vzňal. Jeden hoch na následky popálenin zemřel, druhý, Karel Král ze Suchodola vyvázl, poznamenán na celý život, po dlouhém léčeníMUDr.Wacha. Zanedlouho vznikl další požár s tragickými následky. 9.května 1866 vyhořela Freiwaldova továrna v bývalém městském mlýně (čp. 195 - kdysi Doležalův mlýn v Nádražní ulici). Při požáru uhořel rolník Vacek ze Suchého Dolu . Velký požár následoval 20.června 1871, když vyhořelo 11 domků na Malém rynku na Záměstí. To však byla jen pouhá předehra k mnohem tragičtějšímu představení.
 

29. září 1872 vznikl požár v hostinci "U města Prahy" na Nové ulici (čp.226 - na tomto místě je dnešní správní budova Kovopolu), který jeho majitel Jan Kubeček před dvěma lety obnovil ze zaniklé hospody "Koubovny". Po svatováclavské taneční zábavě, když se ještě o půl čtvrté ráno vesele tancovalo, vyšlehl ze střechy oheň. Prudký vítr přenesl oheň až na statek čp.52 Františka Hrubého ve Velké Ledhuji ( stál na kopečku poblíž Foglarova statku - dnešní klubovny nimrodů; později byl v majetku továrníka Viléma Pellyho, parcela je dnes v prostorách Veby) . Od něj vyhořelo 10 okolních domů v této dolní části obce Ledhuje a také celá Hořejší (později nazvaná Tomkova) ulice včetně dalších domků na Babí - 160 rodin, bydlících v 63 domech tehdy zůstalo bez přístřeší. škody byly odhadnuty na obrovskou sumu 119.684 zlatých a sám císař František Josef I. tehdy poslal postiženým dar 1.000 zlatých. Neštěstí mělo svou dohru ještě roku 1873, kdy byla pro zpronevěru pokladníka Jana Lamky úředně uzavřena Občanská záložna, kam si velká část postižených uložila své pojistné částky, vyplacené od pojišťoven, o které větším dílem nakonec přišli.
 

Další požár následoval zhruba po dvou letech, 22.září 1874, kdy na Záměstí vyhořelo 13 stavení. Požár vznikl ve stodole Františka Fendrycha. V sousedství shořelo 7 domků ( čp.148 - 154 - ulička Pod jasany ), oheň se přenesl až do Pivovarské ulice, kde shořel také měšťanský pivovar ( čp.200 ­dnes obytný dům ) a 6 domků poblíž ( čp.197 - 199, 201 - 203 v dnešní Nádražní, tehdy Pivovarské ulici).

To však již byl poslední velký požár v Polici. Série těchto obrovských požárů ( 1842, 1853, 1872 ) také způsobila, že se rázovité podhorské městečko se svými roubenými dřevěnými chalupami, kde pouze náměstí mělo zděné domy, opatřené dřevěnými štíty, (jak nám jejich podobu zachovala např. veduta Ignáce Otta z r.1800), vzalo téměř beze zbytku za své a namísto nich vyrostly domy svým zevnějškem mnohdy nezajímavé a někdy i nevzhledné, což ještě podtrhly i pozdější necitlivé opravy fasád za éry Bytového podniku. Charakter původní zástavby si tak dodnes již jen částečně udrželo pouze Záměstí.

K tomu, že se další požáry tak velkého rozsahu již neopakovaly, přispělo několik okolností. Bylo to zejména vydáni městského požárního řádu pro hašení ohně roku 1826. Řád vymezil činnost jednotlivých určených družstev ( strhávání střech, nošení žebříků, doprava vody, obsluha stříkačky, atd. ) pod velením a dozorem radních. Byly určeny i hlídky, dozírající aby se při požáru nekradlo, určeny osoby k rozšíření poplachu ( zvonem, bubnem a trubkou ). Pro výcvik byli přizvání učitelé Budina a Werner. Některá ustanovení tohoto požárního řádu stojí ještě dnes zato citovat: "Každý občan je zavázán pod příslušným trestem dostaviti se na místo jemu určené. . , všichni výrostci, čeleď, nádenicí a strážci jsou povinni objeviti se s konvemi a vědry pro vodu a majitelům domů se co nejpřísněji nařizuje, . aby je k tomu přidrželi. Zahálčiví diváci, kteří se vyskytnou na ulici, budou od policejní stráže podle okolností buď odstraněni nebo přidrženi ku pomoci. Vyjmuti jsou z účasti pouze obyvatelé čtyř domů na pravé i levé straně hořící budovy. Domácí paní a staří, churaví lidé ponechávají se v domě k opatrnému zabalení a uzamčení majetku. Při ročních prohlídkách přesvědčí se komise, má-li každý majitel domu předepsané soukromé rekvizity na hašení ohně v domě. Jsou to: na půdě v létě stále káď naplněná vodou, 2 ruční stříkačky, 4 koše na vodu, lucernu, a kde je to možno, pro dům přiměřený žebřík. Ostatně je každý majitel domu zavázán všechno hořlavé z půdy odstranit. Držitelé koní jsou povinni své koně hned přistrojiti a použíti jich k odvozu stříkačky nebo k přivážení vody, a to tak dlouho, až se dostaví jiní koně a použijí pro potřeby hašení. Také jest pamatovati na to, aby se nikdo z místa hašení nevzdálil. Při nebezpečí ohně v noci zavěsí se hned lucerny s hořícími svíčkami před každý dům, a proto se opatří každý dům hákem pro zavěšení lucerny. Při nařízených cvičeních ohně jsou povinni občané dostaviti se stejným způsobem jako při skutečném ohni" .
 

K protipožární prevenci významně přispěl i vznik četnictva v roce 1852. Nadáni velkými pravomocemi, přísně při svých pochůzkách kontrolovali protipožární opatření. Dřevěné komíny, které se občas ještě vyskytovaly, musely zmizet, za sušení lnu na peci nebo za přistižení se zapálenou louči na půdě nebo ve stodole následovala pochůzka k soudu a trest vězení, případně řádná pokuta.
 

A v neposlední řadě přispěl k omezení požárů i vznik dobrovolných hasičských sborů . V Polici vznikl "Tělocvično-hasičský spolek Sokol" již v roce 1869. Ze začátku se sice více věnoval "pěstování sil tělesných společným cvičením, společným výletům a zpěvu", ale později, zřejmé pod dojmem velkého požáru na Záměstí roku 1871 dochází výbor spolku k přesvědčení, že "pouhým turnovánim a marnivou hračkou městu málo prospívají", ve spolku ustává tělocvičná činnost a členové se začínají výhradně věnovat hašení požárů, i když spolek nadále nese jméno Sokol - až do roku 1904, kdy se proměnil v "Městský sbor dobrovolných hasičů", a kdy byl rovněž založen i hasičský sbor ve Velké Ledhuji.
 

Nebezpečný požár vznikl v Soukenické ulici na Záměstí 7.prosince 1876. Od dřevěného domku tehdy majitele Hubky čp.164 se vzňaly dvě sousední dřevěné chalupy (čp.163 a 165) a hrozilo, že se požár dále rozšíří na celé Záměstí. Zde se však již projevila umění a zkušenost polických hasičů, kteří dokázali požár včas zlikvidovat a zamezit jeho rozšíření. Kaplan P. Cyril Kaněra, jednatel tělocvično-hasičského sboru o tom zaznamenal: . . . "Josef Pášma, cvičitel hasičů, uslyšev temné sténání a nářek na Záměstí ihned dal znamení na zvon na radnici k poplachu. Rychlostí neobyčejnou sběhli se hasiči téměř všichni a vedeni velitelem MVDr. Expeditem Nykličkem za malou čtvrthodinku stáli již na místě požáru. Činnost všech byla podivuhodna; neb zachrániti v tak krátkém čase (trval požár jen asi 11/2 hodiny) vedle spojené dřevěné domy a obmeziti oheň uprostřed samých hořlavých látek jen na tři domky jest věc věru podivuhodna. K požáru nejprve přijeli suchodolští se svou stříkačkou a statečně pomáhali hasiti. Po nich přijeli vůkolní se stříkačkami. I tepličtí a broumovští se dostavili, ale již po požáru. Tito prohlédnuvše místo požáru, nemálo se divili jak mohli hasiči naši oheň tak brzo udusiti a vzdávali pochvalu našemu veliteli jakož i všemu sboru. Asekurační společnosti (pojišťovny - pozn.pis. ) odměnily činnost sboru zvláštními dary. Lipská dala 10 zl., Adriatica di sicurta 15 zl., Azzienda di assecuratrice v Terstu 20 zlatých. První česká vzájemná společnost proti ohni v Praze 20 zl. Dne 2. ledna 1877 ráčilo J. V. císař a král náš darovati blahosklonně sboru 50 zlatých" .
 

Velká neštěstí však potkala na přelomu 19. a 20. století okolní vesnice. 7. srpna I886 vyhořelo na Petrovicích 21 budov, 28. srpna 1890 v Bělém - od hostince čp. 2 Václava Kubečka vyhořelo 7 čísel, byla zničena uskladněná úroda; další požár opět v Bělém - 6.září 1895 vyhořelo od domu čp.l7 Kristiny Vajsarové 26 budov. 49 rodin s 239 členy zůstalo bez přístřeší a přišlo o veškerý majetek. Škoda byla vyčíslena na 90.000 zlatých, pojistné činilo pouhých 17.500 zlatých. Poslední velký vesnický požár je z 12. května 1915 ve Žďáru, kdy vyhořelo 22 statků a chalup včetně stodol a kůlen. Požár vznikl ve statku čp. 29 Josefa Špačka, který zapálila ze msty služebná Anna Součková, poté co byla pro krádeže propuštěna ze služby. Oheň likvidovalo 304 hasičů z 22 sborů, celkové škody byly odhadnuty na 300.000 K. Na sto lidi se za první světové války stalo rázem žebráky.
 

Jednotlivé požáry však vznikaly přes všechna preventivní opatření i nadále a v krátkém a stručném přehledu je shrneme až do dnešní doby. Tak 25. července 1879 je zaznamenán nebezpečný požár kůlny Krčmy v Ledhují, ohrožující hospodu i okolní chalupy. Zasáhli však společně poličtí a suchodolští hasiči a oheň zdárně zlikvidovali. 11.ledna 1885 hořel komín v čp.23 na náměstí (dnes je zde prodejna koberců) - oheň byl v zárodku zlikvidován. Ten samý rok, 30. dubna, shořela od blesku stodola u Hrubého statku čp. 52 v Ledhuji. 30.září 1899 shořely dva domy na Záměstí - čp.182 a 183. l2.ledna 1902 vyhořely dva domy v Ledhuji : čp. 56 a 57 ( dnes domy p.Vítka a Semeráka), shořely od stodoly, kterou ze msty zapálil zedník, opilec Hruška. 8. září 1912 vyhořela stodola statku Viléma Pellyho čp.191 na Nové ulici ( dnes zde stojí, na ulici 17. listopadu, "polský" dům čp.379/380 ), když žebřiňák, naložený obilnými snopy zavadil o elektrické vedení, vedoucí do stodoly z jeho továrny.

13. dubna 1920 vyhořely tři chalupy na Záměsti - od Pourova stavení čp.123 ( staveni od této doby již neexistuje ) chytly další dvě, čp.120 a 125. Požár likvidovalo 11 hasičských sborů a za výlohy spojené s odvozem strojů, odměn hlídkám a za občerstvení u Dintrů tehdy poličtí hasiči vyúčtovali obci 224 Kč. Roku 1921 vyhořela "Hadrovna" ( čp. 227 ) , roku 1929 ( 29. srpna ) shořely po úderu bleskem panské stodoly.
 

V noci na Nový rok 1933 vyhořelo od elektrického zkratu nově postavené hospodářské stavení Josefa Míly u silnice k Bělému (nebylo již více obnoveno). Roku 1934 požár přímo ve městě : 24. září vyhořelo stavení čp.106 na Komenského náměstí, hned vedle školy, ve kterém měl umístěno své holičství a vanové lázně Stanislav Říha (potom zde bývala školní jídelna). Za války, 28.září 1941, požár stohů lnu na Strážnici, který, označen Němci za sabotáž, mohl mít pro město nedozírné tragické následky; pak zanedlouho, 28.ledna 1942, za velkých mrazů požár Jankovy tírny lnu u Žďáru. 1.října 1942 vypukl požár stodol benediktinského statku v Ledhuji, pravděpodobně elektrickým zkratem při mlácení obili. Požár, při kterém byl ohrožen i pivovar, likvidovalo s velkým úsilím 23 hasičských sborů; od létajícího rozžhaveného eternitu chytla i Fulkova chalupa čp. 42 ( dnešní penzion Adler ).
 

Další požár roku 1945; neopatrností malého chlapce shořel 16. července panský chudobinec čp.109 na Komenského náměstí vedle zemědělského dvora ( dodnes je zde část zdi a proluka, osázená smrky ). 30.dubna 1949 se po úderu blesku vznítila kopule zvonice na hřbitově, oheň však byl v zárodku zlikvidován. Větší požár se udál 29.června 1950, kdy vyhořelo skladiště Hospodářského družstva u mlýna Kozinku. Tehdy bylo zničeno 13 vagonů obilí, 8 vagonů hnojiva, 6 vagonů krmiva a vagon osiva. 6.řína 1961 je zaznamenán požár udírny v "Masně", 8.listopadu 1961 požár střechy bývalého hostince "U Richterů" čp.49 v Kostelní ulici, právě ve chvíli, kdy v přízemí probíhala schůze výboru hasičů. 4.července 1964 vyhořela zemědělská usedlost čp. 54/VL v objektu Veby - bydleli zde zemědělští dělníci Oldřich Vít a Juraj Komár. Velký požár vznikl 11.října 1969 v Raifově truhlárně v Zahradní ulici, kde se vyráběly pouzdra rýsovadel pro broumovský Kovopol. 19. července 1975 vyhořel po úderu blesku domek čp.129 na Záměstí, také vedlejší domek čp.361 byl poškozen: Další požár s nenahraditelnou ztrátou pro všechny výletníky: 21. prosince 1975 vyhořel oblíbený hostinec Jednoty na Ostaši. 30. května 1985 vznikl po sváření požár opravárenské haly JZD v Ledhuji, 30.listopadu 1989 vyhořel bývalý hangár polického Aeroklubu, sloužící později jako výkrmna slepic, vedle cesty k Bělému. 26.srpna 1993 zapálily děti seno na půdě domu Jaroslava Pokorného čp.325 v ulici 17.listopadu - požár byl šťastně uhašen, l2.února 1994 byl uhašen zárodek požáru na půdě domu čp.72 v Tomkově ulici a konečně poslední velký požár: l0.července 1998, kdy vyhořela na Záměstí chalupa čp.135, která byla úmyslně zapálena.
 

A na samý závěr i výčet několika lesních požárů z poslední doby: 1.srpna 1969 hořel les u Kovářovy rokle, hned nato 26.září les u Koruny, pak 20.dubna 1974 les na Klučku. Poslední 1.srpna 1983 opět na Klučku.