Trhy na plátno

Trhy na plátno v Polici nad Metují byly v minulých stoletích velmi významným obchodním fenoménem po celé desítky let. Vzpomínky jejich přímého pamětníka, polického kronikáře Josefa Brandejse v jeho kronikách, i poznámky jeho synovce, dr. Stanislava Brandejse o těchto vyhlášených trzích, které město Police proslavily i daleko za hranicemi Českého království, jsou i dnes ještě natolik zajímavé, že určitě stojí zato, seznámit s nimi i dnešní zájemce o historii zdejšího regionu.
 

Výroba plátna a sukna na Policku je velmi starého data. V písemných pamětech druhé poloviny XVI. století a na začátku století sedmnáctého se v Polici připomínají mimo jiných řemeslníků i tkalci a soukeníci; cech tkalcovský byl v Polici založen za opata Jana Chototvského roku 1566. O jeho významu a velkém počtu řemeslníků svědčí, že měl jako jediný z cechů tři cechmistry. Na sousedním Broumovsku byla výroba plátna a sukna a obchod s nimi ještě staršího data než na Policku. Někdy se uvádí, že techniku výroby plátna, ale hlavně sukna, přinesli na Broumovsko již první němečtí kolonisté, kteří prý sem přišli až z Flander.
 

Týdenní trhy, které se konaly každou středu, byly městečku Polici povoleny už privilegiem krále Přemysla Otakara II. ze dne 6. září 1253; roku 1502 povolil král Vladislav II i dva trhy výroční (jarmarky) - vždy o sv.Prokopu (4.VII.) a o sv.Linhartu (6.XI.), na které měli přístup i cizí obchodníci. Na trzích se prodávalo obilí, dobytek, příze, plátno, obuv a jiné výrobky řemeslníků a různé zboží kramářské. Zahájení trhu bylo oznamováno zvoněním, což patřilo k povinnostem serbuse - obecního sluhy. Prodavači museli z městu trhovního místa platit poplatky, které vybírali zvlášť určení výběrčí. Na přímluvu opata Tomáše udělil císař Leopold I. listem z 14.XI.1681 Polici právo na třetí výroční (hrubý) trh, a to „jak na zboží krámské neb kupecké a jiné prodejné věci, tak také na koně a hovězí i jiný dobytek“.
 

Čtvrtý trh byl městu udělen roku 1876. Městečko Police bylo tedy již od XIII. století rušným obchodním střediskem.
 

Ke kulminaci pak došlo zejména koncem osmdesátých let století osmnáctého, kdy vývoz textilního zboží (zejména surového plátna) z tohoto kraje nabyl velmi značného rozsahu. Tato prosperita byla podmíněna napoleonskými válkami, protože Napoleonův systém kontinentální blokády bránil v dovozu anglické vlny a její nedostatek tak vedl k nebývalému rozmachu zdejšího plátenictví. Polický trh se ponenáhlu specializoval na lněné (a později pak na bavlněné( plátno a stává se jedním z nejpočetněji navštěvovaných plátenických trhů. Tyto specializované trhy se sice konaly také v Broumově a ve Stárkově, ale okolnost, že Police byla česká a většina tkalců, nabízejících své zboží na prodej, pocházela převážně z českých vesnic na Policku, Hronovsku, Náchodsku a Červenokostelecku přispěla k věhlasu jejích plátenických trhů. Hotové surové zboží se na trzích v Broumově, Polici a Stárkově prodávalo „plátenickým kupcům“. Plátno nakoupené na trhu dávali např. broumovští do bělidel v Heřmánkovicích, Olivětíně, Meziměstí, Teplicích a v Dědově, kde se 4 - 5 měsíců na slunci bílilo, nebo se prodávalo surové dál. Obchod surovým a bíleným plátnem byl tehdy, zejména v Podkrkonoší velmi živý. Privilegovaní velkoobchodníci plátnem v Hostinném, Trutnově, Vrchlabí, Jilemnici a v Náchodě měli odbytiště pro své zboží nejen po celém Rakousku, Uhersku a v severní Itálii, ale také za hranicemi: v jižním Německu (Augsburg, Ulm) a ve Švýcarsku (Curych). Italské a španělské lodi dopravovaly zdejší plátno až do Indie a přes Krakov se vyváželo až do vzdálených krajů Ruska. Plátno z našeho kraje se objevovalo také na světových trzích v Lipsku, Frankfurtu n.M., Vratislavi, Vídni i italské Sinigaglii. Takových privilegovaných velkoobchodníků s plátnem bylo podle zprávy komerčního inspektora J.A.Schreyera v období 1790 - 1799 v Podkrkonoší 28, mezi nimi v Polici Václav Šrůtek (bydlel v čp.17 na náměstí - původem z Bezděkova, velmi zbožný a bohatý, mj. majitel panství Dolní Teplice, které koupil roku 1791 od hraběte z Vlkanova za 40.000 zlatých). Z Police také pocházel barvíř Jan František Theer, který se roku 1767 přistěhoval do Hostinného. Velkoobchodem s plátny získal takový majetek , že již roku 1790 kupuje panství Vlčice a Heřmanovy Sejfy a roku 1794 je za zásluhy o rozvoj textilní výroby v Krkonoších povýšen do šlechtického stavu s titulem Freiherr von Silberstein.
 

Nejdůležitějšími odbytišti našeho plátna byly ovšem trhy v Praze, Brně a Vídni, ale zejména však v sousedním (tehdy pruském) Slezsku. Do Slezska, kde byly běličské technologie na vysoké úrovni, se prodávalo pouze plátno surové a nejdůležitějšími tamními tržišti byla města Landeshut (dnes Kamienna Góra/PL), Waldenburg (dnes Walbrzych/PL), a městyse Wuestegiersdorf (dnes Gluszyca/PL) a Wuestewaltersdorf (dnes Walim/PL), obě nedaleko města Neurode - dnes polské Nowe Rudy. Vedle uvedených velkoobchodníků plátnem bylo tehdy téměř v každém místě několik podnikavců (zejména na Broumovsku), kteří nakupovali plátno na vlastní účet a prodávali je buď velkoobchodníkům nebo volně na trhu. Je charakteristické, že zatímco se ve městech kapitál, získaný obchodem s plátnem soustřeďoval často v rukou židovských obchodníků s plátnem (z nichž se později vyvinuli faktoři a průmysloví podnikatelé), na vesnicích to byli výlučně sedláci, kteří se zejména v zimě a na jaře věnovali obchodu s plátnem. Roku 1800 tak byli na Broumovsku registrováni mj. tito vesničtí obchodníci: Benedikt Walzel ve Vižňově (otec Georga Walzela, zakladatele firmy „Georg Walzel und Soehne“), Johann Walzel, rovněž z Vižňova (jeho syn Klemens, později povýšený do rytířského stavu s predikátem von Wiesetreu, byl zakladatelem továrny v Poříčí u Trutnova), Josef Walzel z Meziměstí, barvíř František Novotný z Broumova, v Březové faktor Hoffmann, v Ruprechticích bratři Josef a Ferdinand Heinzelové (zakladatelé továrny v Hynčicích) a Jan Schroll, rovněž v Ruprechticích.
 

Středeční „plátenický trh“ v Polici se odehrával podle určitých zvyklostí a stanovených řádů. Průběh takového trhu okolo roku 1823 nám barvitě vylíčil Alois Jirásek v své kronice „U nás“ (kniha I. - Úhor, kap. XXXI.). Materiály pro své líčení „plátenického“ trhu čerpal zcela určitě i u polického kronikáře Josefa Brandejse (nar. roku 1844) v jeho rukopisných kronikách. Jeho popisy tehdejších trhů na plátno (které ponechávám téměř bez úprav), ještě ani dnes nepostrádají na zajímavosti:

...“odbývaly se tu každého týhodne ve středu dopoledne znamenité hlučné plátenické trhy veřejně na náměstí, kdež k tomu chovala obec městská také zvláštní soustavy tříschodové nákupní stolice (mnohý stálý kupec sobě sám takovou i zdědil a v Polici v některém domě ji umístěnou míval). Chodívalo každé středy do Police množství ze vzdáli i z okolí plátenických velkoobchodníků ku nakoupení sobě do svých obchodů pláten, neb se tu do tisíců tkalců do trhu sešlo s plátny na prodej jejich zhotovených kop /pozn.: kopa byl hotový utkaný kus o délce cca 30m/, aby je zpeněžili a opět sobě tu nové příze nakoupili ku opětnému domácímu zaměstnání a penízu vydělání. Stávaloť se, že častokráte až 30 velkokupců mnohý trh do Police zavítalo, jak kdy obchod měl běh; když pláten zapotřebí více potřeba kázala, přijížděli do Police kupci z Polska, z Vídně, z Prahy, Vratislavi ze Slezska i Moravy, z pruského Slezska z Landeshutu, Waldenburgu, Freibergu, Laubanu, i Židé z Poznaňska, aby v Polici plátna skoupili. Stálí každotýdenní velkokupci byli hlavně z Broumovska. Benedikt Schroll, Walzl Georg, Walzl Tobias (Bísa zvaný), Hoffmann Colestin, Hoffmann August, Hofmann Anton, Jáchym Rosemberg, Anton Ansorge z Neusorge, Josef Streubl, Benedikt Khaler, Johan Bittner, Anton Kaulich, Josef Friedrich, Klemens Walzl, Franz Klemt, Wilém Siegel, Josef Pollack, Karel Kubeček a j., kteří na svém obyčejném místě o trhu na vysoké stolice sedali a po vyvěšení tržního praporečku, když směl trh počíti, od tkalců v podloubí pod radnicí kopy od tkalců jim podávané smlouvali a je kupovali a nakoupené pak od pojednaných svých nosičů posílali donášeti do najatých světnic v domech, tam u koho který kupec celoročně byt pro nakupovaná plátna míval a po skončeném trhu tam tkalcům za jejich plátna vyplácel. Stalo se, že mnohý kupec až 1000 neb i 1500 kop plátna až nakupoval a ty všecky za hotové peníze koupiti musel, takže častokrát až 8 neb i 10 tisíc zlatých takový jeden kupec o trhu do Police sebou přinésti musel, a pak-li jemu peníze nepostačovaly, tak je buďto od směnárníka, neb od domácího pána sobě vypůjčoval. Jeho směnárníci neb vechslíři přicházeli do Police po vícero desetiletí jistý boháč Wieland z Landeshutu ze slezska, pak Benedikt Hartmann z Broumova a poslední byl Benedikt Herden z Broumova. V témž čase se v Polici každé středy od 60 až do 80 tisíc zlatých za plátna vyplatilo a zkrze tu tržní příležitost venkovský lid velmi rád, jak Čech, tak i Němec do Police šel a tímto obchodním ruchem i Poličtí živnostníci, řemeslníci, obchodníci sobě každou středu za své výrobky neb zboží jakéhokoliv druhu potřebných peněz stržili.“ Město Police bylo za hranicemi ve Slezsku nazývané „Geldstadtl“ - město peněz.
 

Tržní řád byl následující, který se tak zachovával v tom pořádku téměř až do roku 1860, do vydání zákona provozování svobody živností /pozn.: patent č.227 ř.z. z 20.12.1859 - nový živnostenský řád/.

1.) žádný obchodník - kupec pláten nesměl jinde kopu koupiti než jen na veřejném trhu na náměstí;

2.) nesměl kopy kupovati, pokud nebyla určitá hodina ku započetí trhu odbytá, a vprostřed náměstí u sloupu praporec na znamení otevření trhu vyvěšen, který obecní strážník vyvěšoval v létě v 8 hodin ráno a v zimě v 9 hodin;

3.) žádný kupec nesměl se opovážit žádnou kopu neokolkovanou koupiti.

Musela míti 3 štemple (kolky) a sice kolek míry, kolek tkalcova jména a kolek obce odkud tkadlec byl.
 

Tkalci byli též pod přísným řádem, by měli plátna v pořádku v počtu a míře. Bděli tu v městě nad níma revizor tržní, štemplíř a měřič, kteří též i právo přízi zkoumati a přehlížeti měli, falšované kopy zkonfiskovati, krátké lokte a motevidla hnedle sebrati a zlámati a pokutovati. Taký štemplíř byl ještě v roce 1876 Augustin Brandejs a Adolf John měřič, tento pak posledně zastával sám obojí. Tkalcovským revisorem byl posledním Václav Kyncl od roku 1840 až do roku 1854, po něm František Hypsch a před nimi od roku 1820 Václav Král, který ještě měl právo revisorské až po Hradec Králové.
 

Však ale již od roku 1835 počala bavlna lněné výrobky a trh plátenický poškozovati. Čím dále dostávala se tím více tkalcům od plátenických kupců bavlna za jistý určený plat ku zhotovení cottonu vydávati a tím se také lnářství na polické krajině poškozovalo. První vydávači bavlny, jenž jí z Německa sem přiváželi, byli bratři Valzlové z Vižňova, kterým se začalo říkati na místě kupců tkalcovští vydávači.. Proto se ale předce trhy až do roku 1874 udržely. Před francouzsko-německou válkou roku 1871 byl velmi čilý trh na plátno. Přijížděli sem do Police kupci z pruského Slezska - v tu dobu nemohli tkalci dosti zboží ani nadělati. Kupci chodili až před město tkalcům naproti, kde od nich kopy pláten na cestě odkupovali. Roku 1874 vydané jsou zákonem pruským tak vysoké cla na tkalcovské výrobky, že nebylo možno více kupcům naším do Německa konkurovati a tudy jest veřejný plátenický trh v Polici zničen. Bylo to as 2 roky od té doby pro tkalce v naší krajině kruté. Tkalcovská výroba jest obmezená, tkalcovské výrobky nebylo komu prodati. Tu musel nastati převrat a byli přinuceni vpraviti do umělého tkalcovství až do jakosti té nejjemnější práce, jaké jim vydávači předkládali, což také přičiněním jejich dokázali. A od té doby přece zase tkalci dosti pilně pracovati mohou v naší krajině polické a jejich ruční umělá práce i přes všechen velkoprůmysl továrnický jest dosti hledaná, že vydávači z Náchodska, Trutnovska a Broumovska do Police rádi přijíždějí a jim práci nabízejí ba i častokráte vnucují. Dejž Bůh, aby to tak i nadále trvale bylo, aby velkoprůmysl tovární nepřerostl a přičinění a pilnost dobrých tkalců nezničil.
 

Což ale dlužno uvésti jest, že i poličtí občané bohužel příliš málo, ač že i mnohé dosti pilné byli, obchodu tkalcovského příliš málo všímali a raději sloužili hospodářství než obchodu. Může se snadno říci, že za času květu plátenických trhů teklo ve městě zlato po ulici a téměř žádný polický občan si ho nevšímal. Dokázáno jest to tím, jak broumovští kupci Schroll, Walzlové, Hoffmanové do Police každého týdne ve středu na trh si nelenili přijíti, kdež za skupovaného plátna v Polici jejich majetek se množil tak, že se z nich stali majitelé velkých továren, jenž z dosti malou a nepatrnou částkou toho času počali do Police na trh plátna kupovati a z toho v krátkém čase velice zezámožnili, až se z nich stali milionáři...
 

Připomenouti musím, že mně samotnému se Josef Walzel v Halbstadtě svěřil a vypravoval jeho skrovný začátek obchodu, jak přišel do Police sám co tkadlec s kopou na trh k prodeji, kde ji dobře prodal a za stržené peníze koupil 2 kopy levnější, které šel prodati do slezského města Landeshutu ke kupci, který si přál právě takové zboží. Pravil jemu, by jich takových přinesl více co nejdříve. Ten odpověděl jemu, že by velmi rád je jemu zaopatřil, ale než by je sám udělal, že by to dlouho trvalo a koupit je, že nemá peněz, i nabídnul jemu peníze, že jemu je dá napřed sebou, jen aby jemu zase pláten přinesl, což také učinil a čímž penězi cizími jen obchod vedl a v krátkosti značně zezámožil, což dosvědčují dnes jeho výstavnosti Halbstadtské a bohaté vybytí četné rodiny jeho. Sám uznával, že ho povznesly polické trhy a jeho přičinění.
 

Ještě v letech sedmdesátých přijížděli cizí pláteničtí velkokupci do Police na trh každou středu v týhodni a sice: Ferdinand Walzel z Halbstadtu, Coelestin Hoffmann z Březové, Jáchym Rosenberg z Březové, Antonín Kaulich z Teplic, Johan Hoffmann z Březové, Tobiáš Wlazelz Verneřovic, Anselm Heinzel z Jetřichova, Pollak z Náchoda a jiní. Též přicházeli sem z Broumova František Hartmann a Benedikt Herden co peněžníci a penězoměnci, kteří kupcům penězi půjčkou vypomáhali aneb zahraniční peníze jim dle kursu vyměňovali. Jak již svrchu uvedeno, v roku 1874 veřejný trh na plátna v Polici přestal se na náměstí odbývati a místo kupců plátenických přijíždějí Hosu někteří z oněch výše jmenovaných osob do Police roku 1896 co tkalcovští vydávači, přivážejíce sebou na vozech dostatek příze pro jejich počet tkalců jim pracujících a přijímajíce zase od nich dle přání jejich vzorků a jisté určité míry zhotovené kusy dle nynější soustavy a potřeby - totiž Ferdinand a August Walzl z Halbstadtu, Antonín Hofmann z Březové, Anselm Heinzel z Jetřichova, Pfeferkon z Trutnova aj. Mimo tyto uvedené vydávače cizé jest tento čas také vícero vydávačů tkalcovských v městě Polici i v okolí, kteří zaměstnávají dohromady tisíce ručních tkalců i celých rodin v okolí a sice: Alexandr Loewy (izraelit), P.J.Gottlieb (izraelit), Vilém Meisl z Vídně (izraelit), jenž jemu zde obchod vede a jej zastupuje Pavel Gutfreund (též izraelit). Tito jeden každý zaměstnávají od 400 až 600 tkalců s výrobou rozličného umělého zboží a Josef Durdík, Emanuel Tůma vede výrobu ručníků, Josef Čapek též výrobu ručníků. Z okolí známí jsou F. Kubeček, J. Škop, F. Šrůtek v Bezděkově, J. Knoll ml. a Jos. Gritzbach v Petrovicích a Jos. Knoll starší v České Metuji a jiní menší vydávači v Suchém Dole, Maršově, v Machově, v Bělém a j. Že také i v předešlých stoletích v městě Polici mnozí sousedé poličtí se zabývali obchodem plátenickým dosvědčují bratří Theetové, Václav Šrůtek, Kristián Lamka a Jan Vondráček. dnešního času roku 1896 týhodní trh téměř zanikl, tkalci přicházejí též jen málo toho dne do Police as ku třem cizím vydávačům, kteří dosud starý obyčej držejí - totiž August Walzl z Halbstadtu, Anton Hofmann z Březové a Anselm Heinzel z Jetřichova“... - tolik ze vzpomínek kronikáře Josefa Brandejse.
 

Polické plátenické trhy se však někdy neodbyly bez patřičného vzruchu. Známá je vzpoura tkalců kvůli nově zavedeným tržním poplatkům roku 1864, které byly určeny na úhradu na vydláždění náměstí. Město si tehdy vypůjčilo 7.000 zlatých od opata Rottera a poplatky (5 krejcarů z trakaře, 10 z vozu) měly přispět na úhradu dluhu. Rozzlobení tkalci tehdy málem inzultovali purkmistra Šolce (který proto rezignoval na funkci), namále měl i přednosta okresního úřadu Spengler. Osm tkalců nakonec skončilo ve vězení v Hradci Králové. Pro klid se od vybírání upustilo; náměstí vydláždili dlaždiči z Frankenštejna (dnes Zabkowice/PL) až v červenci roku 1865 a za práci tehdy dostali 2622 zlatých.
 

Mnohem méně známý, ale rovněž velmi zajímavý je spor již zmíněného kupce Benedikta Schrolla, zakladatele známé velkoprůmyslnické firmy „Benedict Schroll´s Sohn“ o tržní poplatky z let 1836-1839, které nám zaznamenal z archivních materiálů dr. Stanislav Brandejs, známý regionální historik.
 

Ve vyprávění kronikáře Josefa Brandejse padla některá jména kupců pláten, z nichž mnohé známe jako pozdější zakladatele textilních továren zejména na Broumovsku. Zvlášť připomeňme jetřichovského rodáka a podnikatele Anselma Heinzela (1846-1921), zemského poslance v letech 1889 - 1901 za německé liberály, který se výrazně přičinil o rozdělení polického soudního okresu v roce 1894. Přitom až do roku 1903 měl v Polici svůj obchod s přízí v čp.92. Ještě roku 1918 vystoupil jako hlavní řečník na velké demonstraci Němců v Broumově, kde odmítli přijmout vyhlášení Československé republiky a požadovali připojení Broumova k samostatné provincii Deutschboehmen se sídlem v Liberci, která měla být začleněna jako autonomní jednotka do uvažovaného Německého Rakouska.
 

Nejvýraznější postavou mezi plátenickými kupci v třicátých letech XIX.století byl však BENEDIKT SCHROLL.
 

Jeho otec Jan Benedikt Schroll pocházel z Ruprechtic na Broumovsku, byl sám tkadlec a jezdíval se zbožím na broumovský trh. Později začal kupovat plátno od jiných tkalců na svůj účet a se ziskem je prodával 2.dubna 1790 se mu narodil syn Benedikt, jehož od mládí zaučoval do své živnosti. Ten od roku 1815 začal sám provozovat obchod s plátnem nejprve v Ruprechticích a později přenesl sídlo svého podniku do Hejtmánkovic. Kolem roku 1820 však nastala na textilním trhu krize. Rapidně poklesl odbyt do Španělska a vývoz plátna z našeho kraje musel být usměrněn do Itálie. Roku 1817 dokonce musela vídeňská vláda učinit nejnutnější opatření na podporu nejchudších tkalců v novobydžovském, královéhradeckém a chrudimském kraji. Kolem roku 1825 se sice vývoz do zámoří, zejména do jižní Ameriky, zlepšil, ale přesto byla situace tkalců stále velmi povážlivá. Obchod s plátnem směřoval z našeho kraje nejprve do Slezska a odtamtud dále do ciziny přes Hamburg. Protože vysoké vývozní clo na surové nebílené plátno do Slezska brzdilo obchod s cizinou, domáhali se tehdy broumovští tkalci, aby vývozní clo bylo sníženo, což se také stalo. Těchto obchodně - politických okolností využil pak Benedikt Schroll (a jiní) k tomu, že na domácích trzích, zejména v Polici, lacino nakupoval a do ciziny draho prodával. Schrollovy povozy se zbožím nakoupeným v Polici a ve Stárkově jezdily přímo, bez překládání, do tehdy pruského Slezska. Podle jeho vlastního přiznání nakupoval Benedikt Schroll v třicátých letech XIX.století na polickém trhu ročně za více než jeden milion zlatých vídeňské měny (pozoruhodné je, že transakce probíhaly výhradně v hotových penězích!). To byla asi jedna čtvrtina celkového obratu na polickém trhu, což je objem nákupu nepředstavitelně vysoký, neboť cena za jednotlivé lokty (nebo později metry) se počítaly pouze v krejcarech. Benedikt Schroll se tak stával největším kupcem na polickém trhu a diktoval nákupní ceny podle svých zájmů. Magistrát města Police měl z jeho obchodů pramalý zisk a snažil se proto Schrollovu skoro monopolní pozici oslabit. Tím spíše, že se Schroll nedržel přesně tržního řádu: nesedával např. ve své stolici v podsíni radnice, nýbrž si najal protější krám (v Kostelní ulici čp.12 u mydláře Serefina Švorčíka), kde prováděl své obchody s tkalci.
 

V neděli dne 24.dubna 1836 byla na polické radnici vyvěšena nová vyhláška, která nařizovala, že kupci musí své obchody provádět jen ve „stolicích“ v podloubí radnice. Kdo by tak neučinil, má být pokutován. Ve středu 27.IV. chtěl Benedikt Schroll jako obvykle provádět své obchody v soukromém domě naproti radnici, když se k němu dostavili dva poličtí občané jako výpomocní strážnici, upozornili jej na zmíněnou vyhlášku a odebrali mu 69 kop již nakoupeného plátna. Den nato byl broumovským vrchním úřadem Schrollovi doručen výměr polického magistrátu, podle něhož byl odsouzen k pokutě 138 zlatých w.w. (Wiener Währung) za to, že nedodržel tržní řád. Nato se Benedikt Schroll odvolal ke krajskému úřadu v Hradci Králové, který však výměr polického magistrátu svým rozhodnutím č.11833 ze dne 20.VIII.1836 potvrdil. Schroll se pak odvolal k zemskému guberniu v Praze. Tam „našel“ své zastánce a gubernium si vyžádalo zprávu od hradeckého krajského úřadu. V této zprávě ze dne 19- ledna 1837 (č.16401) už krajský úřad sám navrhuje, aby byl výměr polického magistrátu prohlášen za neplatný a aby se Benediktu Schrollovi uložená pokuta prominula. V odůvodnění tohoto návrhu se nachází několik zajímavých pasáží. Krajský úřad tam např. píše, že je sice pravda, že „pláteničtí kupci“ byli dne 20. dubna 1836 předvolání na polickou radnici a že jim tam byl sdělen obsah onoho ustanovení tržního řádu, dále že tam byl s kupci sepsán protokol a ten všemi přítomnými (až na Schrolla) podepsán, ale polický magistrát ví, že Benedikt Schroll onen protokol odmítl podepsat ze zdravotních důvodů, neboť „v podloubí na radnici to táhne“. Je prý sice pravda, že ono ustanovení tržního řádu bylo řádně na radnici vyhlášeno, ale nelze prý žádati od každého, zejména od cizince, aby si přečetl na radnici všechny vyhlášky a soudní edikty, zejména když se mu nedostává fyzického času (?!). to, že se k Benediktu Schrollovi dne 27. dubna 1836 dostavili dva poličtí občané, „štemplíř“ Jan Vondráček a Václav Hybsch a že mu odňali nakoupené zboží, podobá se prý přepadení Benedikta Schrolla. Dále je tam mj. uvedeno, že Benedikt Schroll je prý významný obchodník plátnem, který svými obchody živí několik set tkalců (?!) a jehož obchody přinášejí prý velký užitek i městu Polici. Kdyby prý Schroll do Police na trh nejezdil, museli by prý tkalci nabízeti na vzdálenějších trzích, což by prý bylo na újmu i města Police. Konečně, je-li prý někdo poprvé pokutován, nemá mu být uložena hned nejvyšší pokuta. Ostatně polický tržní řád není prý schválen krajským úřadem a nemá zákonité platnosti. Na základě této zprávy nařídilo zemské gubernium v Praze krajskému úřadu v Hradci Králové, aby byl výměr polického magistrátu stornován a nadto aby byl polický magistrát upozorněn, že musí svůj tržní řád a jeho případné změny a doplňky dát schválit krajským úřadem. Krajský úřad v Hradci Králové zaslal tedy polickému magistrátu přípis ze dne 22. února 1837 (č.2147), jímž prohlašuje jeho výměr proti Benediktu Schrollovi za nezákonný s tím, že změny tržního řádu podléhají schvální krajského úřadu. S tímto rozhodnutím krajského úřadu zase nebyl spokojen polický magistrát a podal stížnost přímo na c.k. spojenou dvorní kancelář ve Vídni. Obrací se tam proti kurióznímu odůvodnění zamítacího rozhodnutí krajského úřadu v Hradci Králové, napadá jeho stanovisko, že každá sebemenší změna tržního řádu musí být schválena krajským úřadem (jakou autonomii by prý pak město mělo!?) a poukazuje nakonec na to, že udává-li Benedikt Schroll (označen jako „notoricky bohaté individum!) ve svém odvolání, že nakupuje na polickém trhu ročně za jeden million zlatých plátny, musel by podle toho ročně platit nejméně 500 zlatých výdělkové daně, což se neděje. Pokud jde o pokutu, plyne tato do pokladny chudých; bude-li pokuta prominuta, utrpí tím újmu chudí. C.k. spojená dvorní kancelář ve Vídni si vyžádala prostřednictvím zemského gubernia v Praze zase zprávu od Krajského úřadu v Hradci Králové, který pak referoval zemskému guberniu zprávou ze dne 25. července 1837 č.6713 v tomto smyslu: polickému magistrátu a zejména tamnímu neklidnému zkoušenému radnímu Ferdinandu Nablovi nejde prý o to, aby byl na polickém trhu pořádek, nýbrž jde tu prý o skandalizační akci proti „váženému, solidnímu a humánnímu“ obchodníkovi Benediktu Schrollovi. Polickému magistrátu má být udělena důtka - což se také stalo! Tento proces měl však ještě další důsledky. Fiskální úřad v Praze odňal polickému magistrátu právo měnit tržní řád, proti čemuž se polický magistrát znovu ohradil. Věc projednávaly potom v instančním řízení Krajský úřad v Hradci Králové, zemské gubernium v Praze a dvorní kancelář ve Vídni. Nakonec bylo rozhodnuto (6.VII.1839), že „autonomie místních úřadů musí být tak dlouho respektována, pokud nedoje k všeobecně platné zákonité úpravě, že však ustanovení tržního řádu zavedená polickým magistrátem nemají býti uznána“.
 

Dr. Stanislav Brandejs celou událost ve své nepublikované studiizhodnotil takto: „Nemůže snad ani býti pochyb o tom, že rozhodnutí krajského úřadu v Hradci Králové je po stránce mravní a právní vadné. Jak může krajský úřad poukazovat na to, že Benedikt Schroll umožňuje výdělek stovkám chudých tkalců, když nechce zároveň přiznat, že ty stovky chudých tkalců umožnily zase ohromné výdělky Schrollovi? Jak může krajský úřad tak neomaleně vychvalovat Benedikta Schrolla jako člověka humánního a pod., když vykořisťoval chudé tkalce tak, že sotva měli nejnutnější živobytí, zatím co on (Benedikt Schroll) kupoval domy na Broumovsku a hromadil kapitál? Jak se může v rozhodnutí krajského soudu tvrdit, že Schrollovy obchody přinášejí také městu Polici a jeho obyvatelům značné zisky, ačkoli Benedikt Schroll neplatil městu Polici žádné jiné dávky než nájemné za propůjčení stolice v podloubí radnice, kdežto daně a obecní dávky platil na Broumovsku? A po stránce právní: který stupidní právník mohl v rozhodnutí krajského soudu napsat slova - nelze přece od každého, a zejména cizince žádati, aby si přečetl za svého krátkého pobytu v Polici všechna nová nařízení a edikty, když se mnohdy nedostává k tomu fyzického času. to je tedy pradivné právní stanovisko: Benedikt Schroll měl povinnost se řídit za svého pobytu v Polici řádem města a neřídil-li se svévolně těmito řády, zasloužil za to pokutu. Stejně stupidní je tvrzení krajského úřadu, že návštěva dvou obecních zřízenců u Benedikta Schrolla podobá se přepadení. Krajský soud v Hradci Králové byl zaujat a předpojat proti magistrátu města Police a postavil se jednostranně na stanovisko Benedikta Schrolla. Byla to zajisté těžká porážka pro polický magistrát. Benedikt Schroll byl tímto sporem také znechucen, začal plátenický trh v Polici bojkotovat a prováděl svou hrozbu: ‘fedroval’ plátenické trhy ve Stárkově a v Teplicích n.M.“. Připomeňme jen, že se to vše tehdy událo za purkmistra polického regulovaného magistrátu Kristiána Lamky a jeho zkoušeného radního FerdinandaNabla. Nebude trvat dlouho, a za revolučního kvasu roku 1848, po příslibu konstituce, bude nenáviděný radní Nabl vyhnán z města.
 

Benedikt Schroll získal obchodem s plátnem skutečně nepředstavitelně obrovské prostředky. Připomeňme si jen stručně jeho další úspěchy na poli textilního průmyslu. 1.května 1856 podal Benedikt Schroll žádost o povolení stavby mechanické tkalcovny v Broumově. Začátkem příštího roku (od té doby zaměstnával cca 1.400 domácích tkalců) již v továrně pracuje 110 mechanických stavů a je také zřízena tovární jídelna, kde se stravovali jeho dělníci. Je to první krok na cestě Schrollovy péče o své dělníky, která se mu mnohonásobně vyplatila. Prakticky nikdy nedošlo ve Schrollových závodech ke stávce, dobrý vztah mezi zaměstnavatelem a dělníky byl stránkou, na kterou byla tato firma hrdá a která např. kontrastovala s poměry dělnictva v konkurenční broumovské továrně Pollackově. roku 1870 staví Benedikt Schroll druhou mechanickou tkalcovnu v Olivětíně a roku 1875 třetí tkalcovnu tamtéž. Již roku 1873 byla při jeho továrnách zřízena vlastní tovární nemocnice pro dělníky. Benedikt Schroll zemřel 21. ledna 1876 v 86 letech. Firmu vedl již od roku 1865 jeho prostřední syn Josef Schroll, povýšený později do šlechtického stavu. Ten zahájil roku 1884 stavbu nové továrny (přádelny) v Meziměstí, zcela dokončené roku 1889. Přádelna měla vlastní hasičský sbor a tovární restauraci, dělníkům byl k dispozici tovární lékař. Josef Schroll zemřel 4.října 1891 a firmu převzaly jeho dcera Johana a Eleonora. Johana, provdaná za dědovského průmyslníka Franze Suidu, roku 1886 ovdověla a roku 1892 se znovu provdala za JUDr. Eduarda Langera, advokáta a zemského poslance, který se stal zástupcem své manželky v ředitelské radě.
 

Roku 1893 představovalo celkový objem firmy „Benedikt Schroll’s Sohn“ celkem 75 budov, 25 parních strojů o celkovém výkonu 2.571 koňských sil, 2 parní turbíny o 52 HP což vyžadovalo roční spotřebu 1.583 vagónů uhlí.V Broumově, Meziměstí, Olivětíně a ve Vídni bylo zaměstnáno 72 úřadníků a v továrnách pracovalo 2.524 dělníků. K dispozici byla i závodní kapela s ročním nákladem 1.370 zlatých. Hodnota vyrobeného zboží činila ročně přes šest a půl milionu zlatých. To vše v době, kdy v Polici kulminovala hospodářská konjunktura, způsobená pověstnými suchodolskými „zjeveními“a kdy v Polici ještě nestál ani jeden tovární komín. Bude trvat ještě dva roky, než Vilém Pelly, výrobce a prodejce lihových nápojů, započne s výstavbou své textilní továrny, prakticky první na Policku.